Před rokem, za rokem - Kdo jiný by vás pochválil, když už ne vy sami…

Je to díky lidem, kteří na něm pracovali a pracují. Připadají mi jako malí Sysifečkové. Po večerech, přes přednášky nebo jindy píšou na cáry papíru své tvůrčí výrony (to slovo je vážně dobré…), pak se s tím vším mordují do počítače, a když se jim konečně (někdy po několika hodinách) podaří vše nahrát na disketu, přijde někdo jako já a nadá jim za to, jak dlouho jim to trvalo a že je to celé na nic, že by se měli konečně naučit psát na počítači a kdesi cosi. Pak se články a básničky skládají jedna po druhé dohromady.

Když už si konečně myslíte, že máte vyhráno a stačí tisknout, zjistíte, že druhý počítač má o formátu stránek úplně jiné představy. A můžete to skládat znova - pokud vás zrovna někdo pustí k počítači. Pak konečně, stránka po stránce, vylézají z tiskárny vaše výtvory. Ještě dolepit obrázky a… Je docela fajn pocit držet v ruce čerstvě upečené číslo. Ještě teplé z kopírky. Přál bych vám to. (Nic není nemožné…) Dvě tři odpoledne strávená řazením a skládáním kopií. A nakonec by se ještě mělo roznést. Na to už ale samizdatníkům většinou síly nestačí. (Našli jsme kolportérky. Ne pro efekt. Jsou vážně schopné.)

Tak se dovalí kamínek na kopec a spadne všem ze srdce. A všechno nanovo. Sysifečkové - vždyť říkám. Byl bych rád, kdyby Sysifečků bylo jednou více. Byl bych rád, kdyby jim to vydrželo. Už jen kvůli vám - aby bylo občas co číst. Aby bylo občas proč zanadávat. (Já už jiný nebudu.)

Zbývá jen poděkovat. Alešovi - šéfredaktorovi, který umí s každým vyjít, což už samo o sobě je obdivuhodná vlastnost. Čte taky zajímavé knížky. Píše výborné články - však víte. Martinovi K., který se na vás směje očima důvěřivého dítěte - i když na něj křičíte. A pak si stejně udělá, co chce - vám k vzteku. Ale udělá to opravdu dobře. Martinovi L., který nás svou rubrikou zkulturňuje natolik, že mu musíme občas přistřihnout stránky, aby z nás nebyly literární listy. Tomášovi P. a Tomášovi B. - za jejich pozoruhodné výlety někam jinam, jinak, onde.

Irmě za upřímnost - a za články, za které by se nemusel stydět ani Neruda (ten, který nepsal „Hospody“ ale jenom „Povídky“) ani jiný journalista. Jsou skvělé. A Štěpánovi. Bez obrázků a bez fotek by to nebylo ono, pokud by to vůbec bylo. Bez hlavičky by to taky nešlo. Bez plakátů určitě ne. A v neposlední řadě Luborovi který to částečně celé spískal (a píská i pije dobře) a pořád má výborné nápady. Děkuji panu děkanovi, že nám hodně pomohl a stále nám ještě důvěřuje. Děkuji samozřejmě vám, že to čtete. Je aspoň proč psát. Je proč mít radost. Je proč nadávat.

Sobě děkovat nebudu. Nejsem ješita a není ani proč.

LUKÁŠ JELÍNEK