zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 09
ČLÁNEK: Počet zobrazení 2010. (Sessions 1975)
Zpoza křa č.4
     

Zpoza křa č.4

Za několik posledních týdnů jsem byl vždy jeden den v Praze. Chodil jsem po institucích a jednou z nich byla i Poslanecká sněmovna a Senát. Pokud jste tam někdo byl, tak víte, že od Senátu se nejlépe dostanete k metru okolo polského velvyslanectví na stanici

Malostranskou.A právě na této stanici (respektive v jejím mezipatře) jsem zažil něco naprosto nečekaného, co mě donutilo zamyslet se nad světem a sebou samým.

Šel jsem od Senátu, pěkně vyšňořený, v obleku, ve svých nejlepších botech, s diplomatkou a, i když si nechci fandit, k modelu úspěšného mladého muže mi chyběl pouze mobil u ucha a hodinky Rolex.

Scházím do metra po jezdících schodech a slyším postupně zesilující, zajíkavý mužský hlas: "Več-černí Praha ne-nebbo Ssory". Ona zajíkavost a vtipnost sloganu mě donutily k tomu, abych se dobře podíval na autora.

Představte si docela vysokého, vyzáblého muže neurčitého věku, který je oblečen do otrhaných riflí a prošoupané větrovky. V jedné ruce držel vysoko nad sebou balík Večerní Prahy a přes druhou měl přehozen svazek novin Sorry. Měl dlouhé mastné vlasy, vzadu sepnuté gumičkou, a brýle. Ty brýle ovšem stály za to. Prostě tlustší skla jsem snad nikdy v životě neviděl. Každá čočka byla udělána asi ze dna sodovkové láhve a obroučky zažily snad i Stalingrad.

Ale důležitý nebyl jenom vnější zjev toho člověka, podstatné bylo i chování. Nejenom, že se zajíkal, ale měl také tik. Vždy když se snažil říct "Več-černí Praha", tak škubl hlavou, jako by opisoval půloblouk při rozcvičce v tělocviku.

Prošel jsem kolem toho zjevu dolů na nástupiště a už na schodech jsem ztratil vnitřní pokoj a klid. Najednou jsem si říkal: "Ty vole, proč sis od něho nic nekoupil? Ty, který by ses bez okolků prohlásil za ekonomického liberála, ty, který si myslíš, že schopnější by měli dostávat víc a méně schopní méně, ty, který jsi dostal do palice trochu víc než on, a proto máš větší šanci uspět v této společnosti, ty vole, proč ho nepodpoříš? Vždyť on neujídá z tvých daní! Stará se o sebe sám, není to žádný darmošlap, žijící z tvých sociálních dávek! Vždyť on pracuje, i s tím svým handicapem. Dokonce si vymyslel i vtipné heslo. A určitě musí mít i vyšší sebeúctu, než kdyby byl na podpoře! Ty vole, proč nepodpoříš jeho snahu být celým člověkem? Když tohle přestane dělat, tak bude pravděpodobně nezaměstnaný a rozhodně nebude mít ze života takovou radost jako má teď!"

Takhle to šlo až na stanici Jiřího z Poděbrad, pak jsem to nevydržel, vystoupil jsem, přešel jsem na druhou stranu nástupiště a nastoupil do vlaku jedoucího zpět. Když jsem dojel na Malostranskou, nikdo už tam nevykřikoval ...

Další den ráno jsem jel pevně rozhodnut na Malostranskou. A jak jsem vyjížel v davu o půl osmé ráno nahoru, tak jsem slyšel "Več-černí Praha ne-nebo Ssoory". A těsně před tím, než jsem vykročil z eskalátoru, jsem slyšel dodatek "Več-černí Pra-ha. Ješště teplá!"

Přišel jsem k němu a řekl jsem si o jednu ještě teplou Večerní Prahu (koneckonců bylo mi zima, aspoň se rozehřeju). Kamelot docela hbitým pohybem vychmátl jeden výtisk, podal mi ho a s pokusem o úsměv prohodil "Dobrý ... den přřeju."

Tenkrát jsem si uvědomil, jak je podstatné žít naplno to, čím právě jsme. Už dlouho mi žádný prodavač nepopřál dobrý den. Onen koktavý, vyzáblý kamelot s koňským úsměvem, ve kterém chybějí dva přední zuby, člověk, kterého bych si na ulici všiml pouze pro jeho odpudivost, byl sám se sebou vyrovnaný lépe než já. Vůbec se nezabýval tím, jak vypadá, tím, co mu chybí. Měl radost ze života a přes všechny překážky osudu se snažil ji přenášet na lidi kolem sebe. Dělal to, co ho baví. Nevěřím, že by noviny takovýmto způsobem prodával někdo, kdo je ze své práce zhnusen. Vymyslel si docela vtipný slogan, vytrvale ho vyřvával a ještě lidem připomínal, že právě tenhle den může být dobrý.

Kdysi jsem slyšel, že k radosti nikdy nedojdeme, že důležité je to hledání, ona cesta za radostí a za štěstím. Není to pravda. Díky tomu prodavači vím, že je důležité mít radost (byť jenom pár dní) a jako takovou ji dávat. Dávat ji dál všem okolo nás, třeba jenom popřáním dobrého dne. Takhle se totiž radost reprodukuje, i když my jsme ji právě ztratili. Opravdu je důležité rozdávat radost. A klidně můžeme svět vidět skrze dno sodovkové láhve ...

Adam Rakovský

P.S. Až někdy půjdete v Praze okolo stanice metra Malostranská, sejděte do mezipatra, třeba tam budou kameloti dva...

Autor: Adam Rakovský

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 1 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 09

 

Chapadlo

Zpoza křa č.4

Země snivců

Socáni už jdou

Jakobyrecenze

Nekonečný kruh

Hpspody

Honba za tógou aneb senátní volby

Honba za Grálem aneb Pověst o králi Artušovi totálně naruby

Glosa…k menzám

Dějiny Boha

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners