V posledních týdnech jsme mohli shlédnout triumvirát oceňování našich umělců. Televizní TýTý byl kultivován Markem Ebenem a asi jen díky němu šlo o večer, který sice nenadchl, ale byl snesitelný. Český lev potěšil tím, že filmový kritici se nedali zlomit vlnou „koljomanie“ a ocenili i další filmy, které si zasluhovali (že by profesionální vzdor všeobecnému vkusu?). Ránu jakékoliv kulturnosti nebo šarmu však dalo předávání výročních cen České akademie populární hudby Česká grammy 1996. Odhlédněme od toho, kdo tvoří tuto neidentifikovatelnou masu členů akademie (bylo by vskutku zajímavé vědět, kdo byl pasován na hudebního akademika a kdo tuto poctu uděluje).

Byl to večer plný amaterismu (tipování moderátora, zda režie zařadí znělku), oplzlosti (rádoby vtipný bonmot Ondřeje Hejmy, který pravděpodobně pro převzetí ceny pro skupinu Žlutý pes musel opustit svůj oblíbený kanál v Praze 6, aby se tam po skončení estrády zase vrátil) i podivnosti (cenu pro nejlepší zpěvačku dostala Iva Bittová, která si cenu jistě zaslouží, ovšem zpívá dobře již několik let a nyní má půlroční prázdniny). Skutečným překvapením se pak stala píseň roku. Song „Jsi můj pán“ jsme si tedy minulý rok broukali nejvíce. Asi spíše měli broukat. Ovšem nejen vítězové překvapili.

Už samotné nominace ukázali, že některé kategorie by nemusely být vyhlašovány vůbec a některé jednou za deset až patnáct let, aby se mohlo sejít dostatečné množství ucházejících kandidátů. Příkladem je kategorie Objev roku, kdy se za také objev kandidoval „Těžký PokOndr“ (upřimnou soustrast s těmi, kdo již také slyšeli).

Co tedy zbývá lidem se zbytky vkusu. To ukázali ti (kromě bezpohlavního Olympiku), kteří patří do síně slávy. Buď si z kapitánů naší hudební zábavy a ze snobských televizních show udělat legraci (Vladimír Mišík a Etc... z playbacku ), útočit na těžký business těžkou lyrikou (Hana Hegerová) nebo se držet své léty ověřené role (Jiří Suchý). Protože starý psy stejně novým kouskům nenaučíš a doktora Františka Janečka „v hajzlu stejně nespláchneš“.

-------------------------------------------------

Je stále ještě mezi námi mladými dost lidí, kteří se dosud neseznámili se skupinu Mírové sbory a s jejich tvorbou. A to je chyba. Protože ne na všechno z minulých let je třeba zapomenout. A proto se kolektiv mladých i těch, kteří již mají za sebou jistou hudební zkušenost, rozhodl oživit písně našich pionýrských let a ve svém, jistě osobitém podání je přináší i do našich domovů na své první a doufejme, že ne poslední dlouhohrající desce.

A aby mohly zažít tu neopakovatelnou atmosféru setkání se svými obdivovateli, uspořádaly Mírové sbory ve čtvtek 27. února v prostorách Lucerna Music Baru své vystoupení. Nebylo pro nás lehké se s oblíbenými umělci setkat, protože každý z nich je aktivní i v jiných oblastech veřejného a politického života. Ale dobrá věc se nakonec podařila. A tak mohli zaznít písně jako Holka s citronovou šálou, Nonstop nebo Sanitka. Avšak soubor se nespokojuje jen s domácí tvorbou a proto do svého repertoáru zařadil písně skupiny Phudis z NDR. Samotná atmosféra pak zajisté musela uchvátit i ty největší morouse.

V průběhu prvních písní se lidé začali v rytmu nejprve jen pohupovat, ale od poloviny koncertu nadšení a optimističtí lidé vysloveně přinesli umělcům svá srdce na dlani a skákáním, dupáním a výskotem si vynucovali další písně. Inu mládí nevybouřené... Ani hosté koncertu, mladý a nadějný herec a scénárista Petr Čtvrtlíček i zasloužilý matador televizních seriálů i stranických schůzí Josef Větrovec, nezůstali stranou a když umělci pozvali přítomné diváky na jeviště, aby si s nimi od srdce zazpívali, proměnil se koncert ve vyloženou lidovou veselici. Je vidět, že lidé umí ocenit kvality umění a že skutečné hodnoty přetrvají nad všemi poryvy doby.

-mack-