Vyřízení přímluvy

Akademický titul: Vaše Nekompetence

J. Tuwin

V „Portrétech přímluvců“ jsem tu již naznačil, jak má vysokoškolský pedagog zacházet se skrytou zkouškovou přímluvou. Musí se chovat jako člověk nedovtipný, který nechápe, že pronesená slova mají svůj jinotajný a nikoliv prvoplánový význam. Odlišný postup volíme, pokud někdo u nás intervenuje přímo, za svůj postup se nestydí nebo je na něj dokonce hrdý.

Snadno se vykrucujeme tehdy, když jsme požádáni, abychom zasáhli u některého ze svých spolupracovníků. Můžeme prohlásit: „Rád bych, rád. Ale ten člověk je, aby se tak řeklo, můj úhlavní přítel. Na mé požadavky reaguje paradoxním způsobem. Přímo je neodmítne, ale většinou si najde nějaký důvtipný důvod, proč jim nemohl vyhovět. Obávám se, že by můj zásah mohl mít bumerangový efekt. A znáš tu starou lékařskou i právnickou zásadu: „Především neuškodit pacientovi nebo klientovi ...“.

Jindy zlehčíme svůj význam na fakultě, poukážeme-li na Tuwinův parodický titul uvedený v záhlaví tohoto článku, prohlásíme ho i za svůj případ a vychrlíme na prosebníka množství dalších bonmotů.

Znám také profesora, který si v dané souvislosti ověřil poznatek, že na všem špatném je cosi kladného. Se zatrpklým zadostiučiněním sděloval žadatelům o přímluvu, že jeho vlastní dcera neuspěla na fakultě, kde on sám učí. Přímluvci tím byli ohromeni i myšlenkově ochromeni tak, že již dále nenaléhali.

Můžeme také tvrdit, že jsme všichni na katedře uzavřeli něco na způsob „mezinárodní smlouvy o neintervencích“. Počínáme si pak podobně jako pán, který byl přítelem požádán, aby mu půjčil knihu, a on odvětil: „Velmi mne mrzí, že nemohu vyhovět tvé žádosti. Jsem však členem „Mezinárodní ligy proti půjčování knih“ a jsem přísně vázán jejími stanovami přijatými na druhém ženevském kongresu z roku 1912 ve znění pařížského dodatku z roku 1924.“

Náročné požadavky jsou kladeny na naše diplomatické schopnosti tehdy, jestliže máme onoho protěžovaného zkoušet sami. Nejméně duševní námahy vynaložíme tehdy, když si jeho jméno napíšeme na kousek papírku, který okamžitě odložíme. Spoléháme pak na to, že jedinec složí zkoušku vlastními silami (i studenti pečliví, a právě oni, bývají totiž předmětem zbytečné intervenční péče svých blízkých).

Přímluvcům se také dá povědět něco velmi obecného, jako „pohlédnu na to zrakem zbystřelým“; „budu zajisté rozumný, ale musí být rozumný i on“. Takové výroky nás k ničemu nezavazují a navíc poskytují jen málo příležitostí k další debatě.

Jestliže intervenující prohlašuje, že byl o zásah požádán kýmsi významným, zkoumáme, zda si nevymýšlí. Mnohdy své tvrzení opraví, jakmile mu sdělíme: „Podívám se na to a výsledek zavolám nahoru sám. Abys od toho měl pokoj.“

Zdánlivě ochranitelský přístup uplatňoval v dobách totalitních i jeden můj kolega a počínal si při tom zvlášť rafinovaně: „Jistě mi příteli přisvědčíš", říkal, "že ti nesvědomití studenti berou čas nám, svým rodičům i všem dalším, kteří se musí zabývat jejich zkouškami. A ztracený čas, jak uváděl již Marx, je velká hodnota a neobnovitelný hospodářský zdroj.“ Málo sebejistí jedinci byli v této souvislosti vystrašeni jménem klasikovým a přestali naléhat. Dnes by se možná někdo takto odvolával na von Hayeka, nejsem si však jist, že by to mělo stejný účinek.

Petr Hajn