Z tisku...
Pro J.S.
Ten muž nebyl prostě lakomý, sobecký či sebestředný - ty, jimž délka této věty začíná hrozivě přesahovat délku SMS, upozorňuji, že si místo otravného čekání na neexistující happy-end mohu všimnout minulého času věty...
On prostě jenom... po zasazení syna, dostavbě stromu a vychování všech staveb v okolí propadl pocitu, že už dal vše, co od něj tento svět může být tímto světem přijato bez pocitu dluhu, a přestal „se“ dávat. Přestal plýtvat svými silami, penězi, slovy, gesty, geny... Začal sbírat své vlasy, lupy, začal shromažďovat svou moč - konečně v každém chlapci je kus sběratele (i v každé ženě - občas). Nakonec ze sebe nevydával takřka nic. Ale právě vědomí pátého slova této páté věty, vědomí takřkosti, jej zraňovalo natolik, že začal hloubat. Samozřejmě skrytě, tak aby z toho okolí nic nemělo. A své druhé a poslední dítě - myšlenku - ani nevyřkl, ale jen... uskutečnil.
Nikdo se už nedoví, jak se mu z bývalých součástí jeho těla a peněz podařilo vytvořit jakýsi kryt proti všem, jakousi tělní termosku, jež jeho teplo, opakujme JEHO TEPLO, izolovala od okolního světa spolu s jeho dechem a názory. Dokonale a navždy.
Snad umíral šťasten. Nevíme, odmítl našemu listu poskytnout odpověď.
Pavel Molek
P.S.: Autor se nicméně a navzdory základním fyzikálním poučkám domnívá, že onen muž prostě a tiše umrzl...