A je tady květen a s květnem kvetoucí kvítí a s tím kvítím první máj a s prvním májem lásky čas. Co vás napadne, když se řekne láska?
Ta Vaše první?
Ta dnešní?
Ta vysněná?

Kamarád se zasmál: "A ona nějaká ta láska doopravdy je?" No jo, co mu na to říct? Pro někoho tady asi je. Pro někoho zase ne. A tak jsem začal zkoumat. Klepat na dveře. Pokládat pošetilé otázky a skládat do mozaiky obrázky.

Otázky? O lásce? Na právnické fakultě?

Proč ne? Ve studentském časopise, pár dní před a pár dní po prvním květnu a navíc o tématu, které je staré jako lidstvo samo a prolíná se jako rudá nit myšlením, konáním a sněním tohoto dvounohého tvora. Ještě stále nějaké podivení?

Že bych se spletl já a ona ta láska doopravdy není, nebo když viděla před sebou Právnickou fakultou, tak se jí obloukem vyhnula a odbočila na Kraví Horu?

Ó, ne, ne. Láska tady je. A že je tomu tak, o tom Vás přesvědčí následující řádky. A aby jste nebyli překvapeni, tak vězte, že na to psaní jsem nebyl sám. Přizval jsem si na pomoc několik našich kolegů, pedagogů nebo kamarádů. A jako první jsem si přizval paní docentku Milanu Hrušákovou. Ta na můj dotaz, co se ji vybaví, když se řekne láska, odpověděla:

"Moje první reakce na Tomášův dotaz, co si představím pod slovem láska, byla, že je to chemie. I když se nyní nad tím zamýšlím, trvám na tom, že je to jakási podivná nebo spíše podivuhodná chemická reakce (odborníci dokonce ví, jak se ty potvůrky, které v našem mozku za ni odpovídají, jmenují, já jsem to šťastně zapomněla). Současně jsem si uvědomila, že jako první mě napadla láska partnerská, protože samozřejmě máme i jiné lásky, jako lásku mateřskou, lásku k vlasti, lásku k práci (někteří), lásku k vědám....

Zůstaňme u lásky partnerské, i ta má mnoho podob, od lásky na první pohled (tu znám jenom z knih, sama na ni nevěřím) přes lásku mileneckou, lásku manželskou, lásku šťastnou i nešťastnou, lásku lehkomyslnou.......

Láska ve všech podobách živí básníky, zpěváky, malíře a spisovatele, ve svých spíše nešťastných koncích pak živí manželské poradce a právníky, zejména ty, co umí rodinné právo!!!!"

Proč jsem nejdříve šel za odbornicí na rodinné právo? Koho jen mohla napadnout taková otázka! Kdo by mohl lépe uvést celé tady to téma? Znáte snad právní odvětví, které se tak intensivně zabývá právě vztahy mezi mužem a ženou, rodičem a dítětem a naopak? O lásce se ale v zákoně mluví hodně málo. Možná by stálo za to se zamyslet, jak přistupuje k lásce stát, nebo jeho zákonodárce. Má občan ČR právní nárok na lásku? Má nějakou povinnost ohledně lásky?

Rozhodně ale stojí za to, přečíst si následující řádky od našeho pana děkana Josefa Bejčka.

"Co mě napadne, když se řekne láska? Konečně něco právně irelevantního a iracionálního!

Co mě napadne potom?
Že to není pravda. Že bohužel i láska může mít právní náboj, spočívající například v tom, že: - manželé jsou ze zákona povinováni k věrnosti;
- existuje problém prodejné lásky (jde o nájemní smlouvu nebo o smlouvu o dílo či inominátní
kontrakt? Jsou vyřešeny otázky přiměřené ceny, odpovědnosti za vady a za škodu? Je prozkoumán prvek dobrých mravů v prodejné lásce?);
- existuje láska k vlasti jako právní povinnost, vynucovaná rituálními vojenskými přísahami;
- láska je nespravedlivá (na rozdíl od smrti nepostihne každého);
- láska je spravedlivá (navštíví jen připraveného, ale nezávisí na vůli);
Že láska možná dokonce ani (bohužel) není iracionální a mysteriózní opojení, ale důsledek exaktně popsatelného a uměle reprodukovatelného chemismu lidského mozku za přispění dalších orgánů. Že (bohužel) může být i metacitem, při němž tzv. milovaný objekt je jen nástrojem k navození libého vlastního ušlechtilého citu (kdy miluji svůj samotný slastný stav milostný, na objektu nezáleží)." Že (bohudík) je slovy nepopsatelná a neuchopitelná a jakýmkoliv mudrováním nepokazitelná, takže ji s pokorou nechám být, stejně jí na kloub nepřišli ani ti nejlepší duchové (pokud si náhodou nemysleli, že to "zvládli" díky cynickému "nadhledu").

Myslím, že nikdo nepopřete, že odborník na obchodní právo se v panu děkanovi neztratí, a třeba Vás začínají napadat nápady na originální témata Vašich budoucích diplomových prací. Ti, kteří si unáhleně zvolili nějaké suché téma, si teď otráveně odcházejí koupit minerálku. Nezoufejte, možná i v té Vaší práci narazíte na překvapivá fakta. Věřím, že diplomová práce na téma Láska a právo by se brzo stala fakultním bestsellerem. Třeba jste teď někteří ucítili svou životní šanci. Mě ale dále nezajímal názor studenta - diplomanta, ale studentky - senátorky za první ročník - Terezky Výborné. O tom, že lásku vnímá hodně citlivě, svědčí i její následující prolog a následující úvaha.

"Ahoj Tome,
ani jsem nečekala, že mi to dá tak zabrat, doufám tedy, že to aspoň trochu odpovídá Tvým představám!
Chtěla bych Ti ještě ale říct, že jsem psala s přesvědčením, že tam nebude uvedeno moje jméno, jinak bych měla v sobě určitě výraznou překážku a nedařilo by se mi postihovat pocity opravdově. Hrozně by mě to omezovalo, já se totiž docela dost stydím. Pokud by to ale bylo nezbytné, myslím teď ten podpis, jsem v nejhorším případě ochotná nechat se přemluvit.
T.

Došlo k nejhoršímu a Terezka se nechala přemluvit.(Tedy, jenom k tomu podpisu.)

"Řekne se láska a mně měknou kolena a objeví se podivně svíravý pocit v okolí žaludku. Už jenom to slovo, pouhý shluk písmen, která po správném poskládání a přečtení zleva doprava dávají skupině jazykově spřízněných osob specifický význam, má v sobě prazvláštní kouzlo. Slovo je ale jen popis, povrch něčeho pod ním se skrývajícího, něčeho obrovsky přesahujícího neplastický pojem. Láska. Všude kolem, tady, důvěrně známá!? O jejích neomezených možnostech si nikdo netroufne pochybovat (láska hory přenáší), ani o místech výskytu (láska prochází žaludkem, býčí láska na smetaně) či dokonce o době trvání (láska je věčná). Proč se ale zabývat plochými a nic neříkajícími frázemi, které k pochopení podstaty zajisté nevedou.

Co je tedy láska?
Láska je louka plná pampelišek.
Láska je probuzení do nejkrásnějšího rána.
Láska je nejistota, nechutenství a nespavost.
Láska je ztráta vnímavosti pro prostor a čas.
Láska je hledání bez nalézání a nalézání bez hledání.
Láska jsou Romeo a Julie, Vilém a Jarmila, Petr a Lucie, Potok a malá bílá psice, Mach a Šebestová.

Tohle všechno, ale taky mnohem víc, je pro mě láska. Největší cit, jeden z pilířů života - aspoň by měla být, ale... Existuje vůbec? Ta pravá, veliká, věčná? Nebo jsou jen stále častější rozvody, protivné hádky doma, první pořádné zklamání?

Přiznávám se - já dosud věřím, že je ta nepostižitelná slučující síla pulzující někde hodně blízko a přece nezávislá na prostoru i čase, aby se ze stavu možnosti jako Aristotelova forma promítla mezi ty správné dva.

Je to naivita, hloupost? Nevím, počasí venku se ale začíná vylepšovat a mě opouští ta hloubavá nálada. A tak končím tyto své úvahy, zčásti určitě nepochopena, možná také s výsměchem a odsuzováním, snad ale i s nalezením třeba i jediné dušičky, která v těchto zmatených myšlenkách osmnáctileté holky poznala kousek sebe. A v tom to asi bude, vinen je věk.

A tak stále nepropadám beznaději, třeba mě ten idealismus s přibývajícími roky a šrámy z nejrůznějších zklamání a pádů na tvrdou zem opustí a já se konečně zařadím mezi všechny ty báječné dospělé lidi bez ideálů, zato však plné pesimismu a skepse. Naděje přece umírá až jako poslední."

Mám pocit, že existence toho, co se láskou nazývá, je potvrzena. Pojďme dál pátrat po obsahu a poselství, které pro nás láska přináší. Kde je hledat? Já je hledal až nahoře - ve třetím patře - tam v předsíni do nebes, kam shon hlavního vestibulu, knihovny a menzy doléhá jenom jako vzdálená ozvěna. Tam, kde se v klidu rozjímá nad teorií práva a studují se jeho dějiny.

Tam jsem i našel odpověď - její velkou část. Zaklepal jsem a otevřel pan profesor Eduard Vlček. Na mou otázku napsal:

"Bezprostřední reakcí na pojem "láska" je jakási nostalgie, kterou bych vyjádřil asi takto:
Hynku, Viléme, Petře!
Kdeže jsi "stříbrný větře"?
Čas letí i když neplyne,
buď sbohem Jene Ratkine.

Při zevrubnějším zamyšlení nad tímto pojmem je jasné, že jsem ho prve použil v jakémsi obecném či užším slova smyslu, tedy jako vztah dvou lidí - Romea a Julie. Je ale zřejmé, že kromě označení vztahu muže a ženy se termín "láska", dá použít i na vztah někoho k více lidem (láska k rodičům, láska k dětem) či k jiným živým bytostem (láska ke zvířatům), nebo k neživotnému (láska k přírodě, horám, "miluji moře"). Dokonce lze tak pojmenovat i poměr k činnosti (láska ke sportu, k práci) a nakonec i k abstraktnímu pojmu (láska k právu). V tomto širším slova smyslu tento pojem už nezahrnuje ony dva protagonisty, ale je to spíše rys jednoho subjektu, jeho vlastnost, jeho životní postoj. Milovat v tomto smyslu znamená utvářet v sobě kladný vztah ke svému okolí. Nejdůležitější ze všeho je poznat a prožít lásku v tom užším i širším slova smyslu."

Zdálo se mi, že se pomalu začínám blížit hledanému cíli. Má pravdu ten, koho napadne, že láska hranic nezná a nemůže být tedy limitována pouze na určité teritorium. Jak ale řešíme věci s cizím prvkem v soukromém právu? Na to někteří odpověď již znáte a ostatní se brzo dozvíte možná právě od paní magistry Moniky Chutné z katedry mezinárodního práva. Nevím ale, jestli byste se někdy dozvěděli, jak přemýšlí o lásce. A tak jsem zaťukal. Byla na odchodu. Jak reagovala na mé zaťukání a optání se "Co Vás napadne, když se řekne láska?" Nejdříve si mě pozorně prohlédla, potom se zeptala, jestli je to žert. Podíval jsem se na ni vážně a zasněně. Nevím jak se cítila. A když jsem na ni tak vážně koukal a vysvětlil, že půjde o článek do Octopusu, tak se posadila, vzala papír a pero a začala psát. Když jsem se ji zdvořile zeptal, zda-li nepotřebuje čas na zamyšlení, tak odpověděla: "Ne, tady to je jedna z věcí, ve které mám celkem jasno." A za pět minut mi podala papír, kde napsala:

"Jistota, vyrovnanost, naplněnost života.
Láska má mnoho podob. Od lásky mateřské a rodičovské až po lásku partnerskou. Láska provází člověka celým životem a je v podstatě dvojí potřebou: dávat a dostávat. Dítě - mohlo by se zdát - bude lásku více přijímat, ale už i dítě ji potřebuje dávat. Člověk by měl v životě dělat vše pro to, aby svou lásku dokázal vždy dávat všem kolem sebe, vůči nimž tento cit chová, a zároveň by se měl vždy snažit udělat si prostor, aby mohl přijímat lásku druhých. Láska je cit vyhraněný, někdy nekompromisní a velmi křehký. Važme si lásky a snažme se ji projevovat lidem kolem, dokud je to možné."

Tak. Odcházel jsem překvapen. Taková rychlost a navíc - obsah i poselství pro ostatní jsem už měl. Téměř jsem udělal tečku, když jsem si vzpomněl, že to stále není vše.

Seběhl jsem do suterénu, kde se na mě zašklebil Ludvík Ševčík - předseda Studentské komory Akademického senátu PrF. Tvářil se jako nic, ale moje několik dní nezodpovězena otázka dozrála. Hrozivě jsem na něj skřípal zuby a sekal očima. Zkoušel jsem taky mávat ušima. To poslední zabralo. Vylekaně řekl: "Tak jo, dej mi tužku a papír." Sedl si pod otevřené okno a nechal si pozdně dubnovým vánkem chladit vařící hlavu. Vypadal zoufale, a tak jsem se na něj při odchodu povzbudivě usmál. Nechal jsem ho hodinám dlouhých úvah a vydal jsem se hledat pana magistra Vojtěcha Šimíčka - našeho mladoženáče. Co Ludvík mezitím vypotil vody? To nikdo neví - v Africe prý ale z toho pršelo. Co napsal? To je stručné, hezké a snad i všeplatné - pro dospělé a děti, i ve vztahu k přírodě, zvířatům i mravencům.

"První nápad:
Láska je duševní přitažlivost.

Po důkladnějším přemýšlení:
Láska je lidský pocit člověka osvobozující, svazující, naplňující a odkrývající smysl, kterého se potom dosahuje oklikou."
Děkuji Ludvíku.

Čas běžel jak stádo divokých koní a byla tady uzávěrka Octopusu. Ještě včas se mi podařilo potkat se s panem magistrem Vojtěchem Šimíčkem. Kde jinde, než na katedře ústavního práva. Ono, kapitola "Láska a Ústavní právo" by taky bylo téma na dlouhý článek. Ale vím, že jste asi hodně netrpěliví a čekáte na to, až si přečtete zamyšlení svého mladého učitele, kolegy či kamaráda.

Tak to nebudu odkládat:
"Láska znamená milovat a být milován. Zároveň lásku chápu jako největší motivaci k překonávání sebe samotného a jako zkoušku obětavosti, trpělivosti a tolerance. V lásce člověk vyhraněně racionální se dokáže chovat zcela emotivně a nerozumně, dokáže spoustu věcí obětovat a naopak nalézat hodnoty, o kterých dříve třeba ani netušil. Láska dokáže měnit zažité stereotypy a dokonce i hygienické návyky (zejména zlozvyky). Láska vede k roztržitosti, k bláznění, k šílenství. Láska motivuje - pozitivně i negativně: někoho povzbuzuje k zastávání nejrůznějších funkcí počínaje už třídní samosprávou a konče vládními funkcemi; jiného vede k rozmanitým lumpárnám - vždy však jen proto, aby se stal zajímavým v očích své vyvolené. Láska potlačuje i vyvolává stud, povzbuzuje fantazii. Láska kráčí ruku v ruce s múzou: kolik uměleckých děl by vzniklo bez lásky? Kdo ze zamilovaných mládenců nenapsal alespoň jednu báseň, nenakreslil jediný obraz či nesložil píseň? Láska do každého života vnáší chaos i řád. Láska v sobě spojuje pocity štěstí i neštěstí, nadějí i zklamání. Ale to všechno už bylo stokrát řečeno a napsáno. Každému proto přeji jediné: aby v životě potkal svou skutečnou a opravdovou lásku a nepropásl ten správný okamžik. Autorovi těchto řádek se to už povedlo."
Vojtěch Šimíček

Takové úpřimné a bezprostřední setkání se s láskou novomanželskou má jenom málo z nás. Ani nechci myslet na to, od kolika zlozvyků si jednou budu muset odvykat já. Ale teď k tomu otevřenému tématu. Ústava, nebo spíše Listina základních práv a svobod zaručuje práva snad na všechno. Co ale láska? Je méně důležitá než některé z politických nebo hospodářských práv? Není snad stejně důležitá jako vše ostatní? Citově postižený člověk řekne: "Podívejte se, kolego, bez vzduchu pojdete za několik minut. Bez vody za den, dva, tři. Bez jídla za týden. Co ale láska? Ne, nezlobte se, láska není, nejde změřit, nejde zvážit. O čem vy to tu vůbec plácáte. O nějakých chemických reakcích v tom Vašem zmateném mozku? Víte co, kolego, jděte do háje, já na Vás vlastně ani nemám čas."

Ne, pane doktore, já myslím, že láska je ,tak jako vše ostatní, projevem našeho života a našeho bytí. Člověka vyrůstajícího bez lásky a žijícího bez ní lze lehce poznat. Zanechává to na něm stopy. Podívejte se jak jedná s lidmi, se zvířaty, jak se chová v přírodě. A jak se nakonec chová sám k sobě. Aby si to někdo špatně nevyložil, tak to chci upřesnit: znám málo lidí, kteří milují svou práci a vidí v ní smysl svého života. Znám málo manželských dvojic, které spolu doopravdy hezky žijí. Znám spoustu lidí co mají z manželství hrůzu, když to kolem sebe vidí.

Radši toho nechám. Už byly těch písmenek spousty. To křehké o čem jsem vlastně chtěl mluvit, to moje slova vlastně ani nepotřebuje. Nepotřebuje být opisováno pisálky, jako jsem já. Oslavováno přiopilými průvody neprobuzených a ani do morku kostí rozebíráno. Jak někdo řekl. Když chytnete motýla a rozřežete ho, podstatu motýla tam nenajdete. Motýlem bylo to, co vesele a šťastně létalo po louce.

A jaký pro Vás vytvořím závěr? Žádný. Je to na každém z Vás. Pro spousty láska zůstane opilý sex, pro několik šťastných láskou je hezký a něžný vztah k lidem kolem, jiným bytostem a přírodě. Každý si může vybrat, zamyslet se a názor si vytvořit sám. To právo by mu nemělo být bráno. Poté může svou lásku žít. Pak o ní nebude pochyb. S díkem všem, kteří si našli čas na lásku a přemýšlení o ní, se zvláštním díkem a hlubokou úctou k těm, kteří se k mé otázce vyjádřili, zůstává