Začátkem března bylo Brno opentleno plakáty zvoucími na hvězdárnu za účelem po-slechu koncertu "pražské" skupiny The Fatal Shore. Blažené očekávání zachvátilo moji dušičku. Ta byla totiž plná drásavých vzpomínek na podzimní vystoupení v Al-terně, při němž se formace pěkně odvázala. Nyní se zmínění odvazové a páni muzikanti, tedy akustickokytarující Angličan žijící v Praze Phil Shöenfelt, elektrickokytarující Australan žijící v Berlíně Bruno Adams a jejich netradičněbubnující kolega, rovněž australskoberlínsský Chris Hughes, chystali ztéci Kraví horu. Navíc anoncované hvězné nebe nad námi slibovalo ještě sugestivnější prožitek.
V nadbrněnských výškách mě čekala dvě překvapení. Kladné v podobě plného domu. Rozpačitě jsem se ale tvářil nad tím, že pořadatelé nachystali (zřejmě tak bývá zvy-kem) po celé ploše křesýlka. Tedy ne že by se blues nedalo vychutnávat vsedě. Páno-vé na pódiu se zcela ponořili do hudby a jejich vystoupení působilo velmi emotivně (stejně jako ve zmiňované Alterně). Ovšem největší devízy podzimního koncertu - atmosféry, jakési magické síly přelévané od muzikantů do publika a zase zpět - se zde jaksi nedostávalo. Vázlo prostě spojení, napětí mezi pódiem a auditoriem. Po každé skladbě jen suchý potlesk. Těžko však vinit kapelu. Ta měla invence a originality na rozdávání. Přehrávala vlastní skladby i osobitě pojaté coververze z loni vydaného epo-nymního alba, zahrála i pár novinek vtipně uvedených Brunem Adamsem. Poměr mezi písněmi vlastními a převzatými byl tak půl na půl. Autory původních verzí většinou zgruntu předělaných věcí jsou osobnosti, které muzikanty The Fatal Shore zásadně ovlivnily a hudebně nasměrovaly, například staří bluesmani Robert Johnson a Howlin° Wolf, šansoniér Jacques Brel nebo písničkář Bob Dylan. Vrcholy koncertu byla vokál-ní dueta, při nichž se nádherně prolínaly hlasy obou zpívajících kytaristů, kteří si jinak sólový zpěv rozdělili rovným dílem. V průběhu koncertu i jednotlivých skladeb se stří-daly silné melodie s pasážemi tvrdě rytmickými, okořeněnými až industriálními prvky a psychedelickými skřeky Adamsovy kytary.
Při odchodu z hvězdárny se ve mně mísily pocity - nadšení ze skvélého výkonu cha-rismatických osobností, rozpaky z pojetí vystoupení pořadateli, kterému nasadila ko-runu dáma s mikrofonem, oznamující velice důležitě do vytleskávání o přídavek cosi předůležitého a neodkladného, že potřebovala rozsvítit celý sál. Podařilo se jí zozcu-povat i tu nejtenčí nitku napětí mezi muzikanty a hledištěm. Příště se budu těšit zno-va. Raději však někam, kde ani kapela, ani já a ostatní návštěvníci nebudeme tak úz-kostlivě organizováni a usměrňováni.