Jak se již stalo hezkým zvykem, jen co utichly oslavné salvy na počest hokejového majstrštyku a ze Staroměstského náměstí odešel poslední skalní fanoušek s trikolorou na tváři, objevují se na stránkách periodik názory na hokejové běsnění abych tak řekl z druhé strany, tedy zejména upozorňující na prchavost toho historického okamžiku a také kriticky se zamýšlející nad naším chováním v těch dnech. Je pravda, že nelze srovnávat jedno sportovní vítězství s úspěchy re-publiky na ekonomickém poli, a byl by blázen, kdo by se toho chtěl dopustit. Je pravda, že slova o znovunalezeném národním porozumění a vzájemnosti jsou přehnaná, a je pravda, že jsme se z naší únorové euforie velmi rychle dostali zpátky do reality. Přesto si myslím, že věc není tak jednoduchá, jak bylo prezentováno v minulém Octopusu ("Kdo neskáče není Čech").
Pánové, píšící pod značkou -scr- a -vac-, zde opravdu pěkným a čtivým stylem popisují dezilu-zi ze svých spoluobčanů. Je pravda, že jsme někdy xenofobní. Někdy si také myslíme, že jsme středem Světa. Všichni víme, že tomu tak není. Ale proč to zrovna dávat do souvislosti s hokejem? A proč si nepřiznat, že to byl opravdu vynikající úspěch, vítězství sportovců z malé země, kterým nikdo (ani doma) nevěřil? Z výše jmenovaného článku jsem měl po prvním pře-čtení pocit, že být hrdý na své krajany a radovat se z úspěchu pouhých hokejistů je něco, za co bych se měl stydět. Že sportovní výkon není hodný obdivu a že jsme národ idiotů, co nepoznají opravdové hodnoty a k tomu si v opilém rozmaru močí do nohavic. Bohužel, nemohu se zbavit dojmu, že to byla určitá společenská poptávka, která se stala podnětem k napsání těch řádků. Autoři tak z piedestalu sundávají přehnaně nafouklou sochu Čecha-Hrdiny-Hokejisty, která už byla leckomu protivná, a s ironií vystavují karikaturu malého čecháčka-žvanila-ulejváka. Vě-řím, že mnoho z nás se po absolvování oněch dvaceti sedmi řádků nad sebou hanbou až otřás-lo.
Jenže já si stále myslím, že šlo o obdivuhodnou věc, o okamžik, o kterém snily celé generace lidí v této zemi. Samozřejmě, že ještě více snily nejdříve o svobodě, o tom, aby mohly říkat, co si myslí, a studovat, co chtějí, a že dnes sní spíše o tom, aby se měly dobře a neslýchaly každý den v televizi Jobovi zvěsti o našem hospodářství. Ale copak hrdost národa se neskládá právě (také) z takových maličkostí? Pokud ne, tak jestliže se v nejbližší době nestaneme přinejmenším předsedajícím členem Evropské unie nebo nebudeme mít nejrychlejší růst HDP a nejnižší inflaci a nezaměstnanost na Světě, příležitosti k plnohodnotné hrdosti se nám tak rychle nedostane. Neboť nepochybuji, že i nedávnou zprávu o nejvyšší oblíbenosti škodovek v anketě britských motoristů také nějak efektně smeteme pod stůl jako něco obdivu nehodného (a o takové mali-chernosti, jakou je Oscar, se ani neodvažuji psát), nemůžeme se divit, že zůstaneme jenom ta-kovými, jakými se sami cítíme být a jakými se snad i chceme vidět.
