zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 08
ČLÁNEK: Počet zobrazení 1818. (Sessions 1780)
Znamenají nepovinné semináře rozpad výuky?
     

Rozhovor s doc. JUDr. Naděždou Rozehnalovou, CSc., proděkankou pro magisterské studium aneb: Znamenají nepovinné semináře rozpad výuky?

Nejprve bych se chtěl zeptat, jak vidíte naši fakultu, a to jednak ve srovnání s pražskou fakultou, a jednak ve srovnání s ostatními porovnatelnými fakultami v Evropě, např. pokud jde o učební plány.


Já si především myslím, že každá fakulta by měla mít své vlastní představy o výuce práva jako fenoménu teritoriálně omezeném a nejsem příznivcem plného přebírání cizích vzorů. Jsem příznivcem toho, inspirovat se u cizích fakult, ale vzhledem k tomu, že zde nevyučujeme přírodní vědy nebo jiné věci, které jsou všeobecně stejné, ale učíme zde právo, tak si myslím, že se musíme především přizpůsobovat tomu, co je nám vlastní.

Druhou věcí jsou subjektivní podmínky, které máme a ze kterých musíme vycházet. To je především kvalita a složení učitelského sboru, což podmiňuje i složení učebního plánu. Můžeme mít krásné představy o tom, co zde budeme učit, např. komparativní právo, ale pokud zde nemáme odborníky na komparatistiku, tak vše může skončit úplně jinde. V zahraničí jsou fakulty, které se výlučně věnují určitému oboru, v němž jsou špičkoví, my však nemůžeme přebírat jejich zkušenosti, protože na to prostě nemáme učitele.

Dalším limitem je vysokoškolská zákon, který zná pouze magisterské nebo bakalářské studium, ale nezná jednotlivé ucelené stupně uvnitř, které by na sebe navazovaly. V zahraničí jsou fakulty, kde se určitá ucelená právní materie učí na jednom stupni a další ucelená materie na dalším, což u nás nejde, protože mi máme jeden základní pětiletý stupeň a nic víc. Doktorandské studium je studium, které by mělo mít prvky vědecké bádání a nikoliv pouze studia.

Nemyslím si, že bychom byli špatnou fakultou z pohledu pedagogického. Hodnocení naší fakulty praxí je velmi slušné. Podařilo se nám udržet fakultu jako fakultu, kde se učí a kde každý student projde poměrně širokým pevným učebním programem. Nevýhodou je, že student si může málo vybírat. Těch možností výběru u nás není mnoho, jsou pouze na bázi PVP, což jsou mnohdy okrajové věci. Student sám se nemůže profilovat tak, jak by si představoval, avšak zase každý dostane celou základní sumu znalostí, které se váží k právu.

Znamená to tedy, že když se v nabídce pracovní příležitosti objeví jako požadavek absolvování PrF UK, vychází to z mínění, že Karlova univerzita je prestižní univerzitou, aniž by se přihlíželo ke skutečné kvalitě výuky.


Já si myslím, že je to zejména podniková sféra, která dává především na tradici. Tím nechci říci, že by pražská fakulta byla špatná. Osobně si myslím, že máme dvě velmi dobré právnické fakulty, to je brněnská a pražská, a dvě fakulty, které jsou ve vývoji, to je olomoucká a plzeňská, jejichž absolventi přicházejí do praxe a teprve ukáží, co umí. Podle mých zkušeností se začíná objevovat i podmínka absolvování brněnské fakulty a podle mého rozhovoru např. se soudci v Ostravě, když hodnotili absolventy brněnské a pražské fakulty, uznávali brněnské absolventy, protože ti nastupovali s hromadou komentovaných zákonů a v okamžiku, kdy dostali problém, tak byli schopni si najít řešení problému v zákoně, porovnat ho s judikaturou a pracovat se zákony.

Ta věc, která se zavedla na nátlak skupiny studentů, tj. ke zkoušce se zákony, je fantastická. I když byla široce kritizována, dnes málokdo bude tuto myšlenku opouštět; jinak bychom byli fakulta, kde by se učila recitace skript. Ze svých studií si pamatuji výuku, s výjimkou tehdejšího hospodářského práva u pana prof. Hajna, kdy jsme nevěděli, jak vypadá zákon. A mohu říci, že to bylo velmi špatné, protože pak jste byl právníkem, který hledá více ve skriptech svého učitele než v zákoně.

Pan proděkan Týč nám v rozhovoru řekl, že na fakultě se plánují přednášky v cizích jazycích a dále přednášky cizích profesorů. Znamená to, že půjde, jako dosud, o nedůležitou výseč do cizího práva, anebo je toto připravováno jako základní pohled do právních odvětví tak, abychom např. věděli, jak se zakládají obchodní společnosti v okolních zemích.


To, co bychom si představovali především, je internacionalizace fakulty. A to nejenom tak, že k nám budou jezdit cizí učitelé, ale že k nám ve větší míře budou jezdit i cizí studenti (ne samoplátci). Fakulta by měla začít s výukou v cizích jazycích. A to alespoň v základních kurzech některých odvětví.

Problémem přednášek zahraničních profesorů vždy byla ucelenost kurzů. S výjimkou ústavního práva se nepodařilo získat profesora na celý semestr a na celou problematiku a současně dát dohromady skupinu studentů, kterým by nemusely být semináře či přednášky překládány. Je to jak problém personální, tak problém jazykový. Z tohoto důvodu to, co zatím děláme, je to, že jsou zváni do základní výuky na katedrou zvolená témata profesoři ze zahraničí. Toto je samozřejmě v pravomoci jednotlivých kateder.

Důvodem neorganizování velkých akcí je skutečnost, že v minulosti často přijížděli ze zahraničí učitelé se svým vlastním tématem, vytrženým z kontextu, nezasazeným do studentům známé problematiky. Po několika letech byl obrovský problém studenty na tyto nepovinné přednášky dostat.

Jako příklad lze uvést učitele z univerzity v Sceaux (Francie), kteří k nám přijížděli na základě grantu poskytnutého na rozšiřování znalostí o francouzském právu. Současně našim studentům byla dána možnost účasti na letní škole v Granadě.

Hovoří se také o krátkodobých kurzech pouze pro cizí studenty jako reciproční hodnotě bilaterální výměny, na základě níž by naši studenti mohli absolvovat podobné kurzy na univerzitách v zahraničí. Jak daleko se s tímto již pokročilo ?


V minulém týdnu (konec října) probíhala jednání o další možné spolupráci. Jednak na úrovni stávajícího, tzn. nadále budou posíláni do výuky jejich profesoři. Příští rok by měli přijíždět i do oblasti mezinárodního práva obchodního. Současně zůstane i pro další semestr zachována výuka v Právu ES. Navrženo ale bylo připojení se k systému Tempus, který by nám otevíral další cesty.

Tento program má ovšem své podmínky, tj. založení jistého střediska, resp. institutu evropských studií. Pak by se nám otevíraly vlastní možnosti. To, co nám bylo poskytnuto minulý rok, tj. Granada, to bylo z jejich vlastní kvóty a to není možné pro příští roky. My si tato místa musíme vytvořit svými vlastními silami. To také bude vyžadovat, aby mohli cizí studenti jezdit k nám a naši studenti ven, (popř. aby se mohli zúčastňovat letních škol pořádaných na základě výměn v různých státech. Zde je určitý problém vykládán uceleně a student za čtrnáct dní, pokud zná základní problematiku, tak se posune mnohem dále).

Zhruba před čtrnácti dny pan děkan jednal v Rotterdamu o zapojení se do další sítě Tempusu, který bude teprve vytvářen. Jde opět o země západní Evropy a některé postsocialistické státy, resp. jejich univerzity. Zde se otevírají další možnosti. Ovšem podmínkou je přijmout zahraniční studenty a poskytnout jim nějaký základní kurz, aby pak mohli vyjet i naši studenti a učitelé.

Stávající volné výměny ustupují. My se musíme zapojovat do sítí, které existují a potom z toho budeme mít výhody. Pak také bude mít fakulta i mezinárodní zvuk a budeme známí i mimo. Myslím si, že mnohdy velmi špatně prodáváme to, co tady máme. Kolegium děkana se na posledních zasedáních zabývalo těmito otázkami a podpořilo je.

Převraťme teď tento pohled a podívejme se, jak se vy díváte na studenty. Máte pocit, že postava studenta se vyvíjí a že na fakultu přicházejí lidé, kteří o náš obor mají větší zájem?


Nevím, jestli je možné takto studenty hodnotit. Jsou ročníky a seminární skupiny, které bych velmi ráda učila celých pět let, protože se mi tam učí dobře. Pak ale přijde ročník, který vám téměř bere chuť do pedagogické práce.

Osobně se domnívám, že úrovní vědomostí jsou studenti dále, než bývali v letech minulých. Pokud jde o zájem o obor, pak si myslím, že mají poměrně dosti malý zájem o vědu a o teorii, a že jsou více směřováni do praxe. Chybí větší zanícení pro obor, pro právo jako takové. Je jen málo studentů, kteří by se sami žhavě zajímali o určitou právní disciplínu.

Nevychází toto z názoru, že dobrá věda se na malé univerzitě dělat nedá a že věda by se měla dělat jen ve specializovaných pracovištích?


Určitě ne! Nemůže být dobrý vysokoškolský učitel, který nedělá současně vědu. Právě na vysokých školách, kde si lze poznatky konfrontovat jak v pedagogickém procesu, tak i s praxí, lze vědu dělat. Já nejsem příznivcem velkých specializovaných vědeckých pracovišť, zabývajících se pouze vědou.

Věda patří na vysoké školy a kdyby tam nebyla, tak z toho máme střední školy. Co je to za učitele, když za celý svůj život nenapsal učební pomůcku?! Co je to za učitele, který si neprohloubil znalosti v určitých oblastech tím, že např. napsal hlubokou teoretickou studii?! Myslím, že právě na vysoké škole věda musí být.

Neměl by být student především dobrým „řemeslníkem“, pro kterého věda je jen nadstavbou, která v konkrétní praxi má jen omezenou použitelnost?


Jednak je právní teorie potřebná k tomu, aby bylo možno vůbec právu porozumět jako fenoménu. Pouze z textu zákona nelze právu rozumět. To platí i o skriptech, kde je právo prezentováno ve zjednodušené podobě. My nejsme v systému common law, v systému precedentů , kde se právo „vyrábí“ v procesu samém. My jsme v kontinentální Evropě, máme systém psaného práva a v určitých disciplínách, např. i v té mé, není příliš judikátů.

To znamená, že student musí rozumět jak psanému právu, tak i tomu, co stojí za tímto textem. To souvisí i s tím, jak právo učit. Když přijdete na americké fakulty, tak užasnete nad tím, jak se tam rozvíjejí klinické metody výuky a jak se diskutuje vše na causách. Ale podívejte se na americké právo a na evropské právo. My učíme ne jinou materii, ale materii, která je jinak pojata a my ji musíme učit jinak. Přiznávám ale, že by se zde mělo učit více praktických dovedností.

My máme tři pedagogické formy: přednášku, seminář a cvičení. Podle mého názoru semináře, které jsou semináři podle svého názvu, jsou ve většině případů cvičeními.

Nám to spíše připadá jako další přednáška. Při počtu lidí v semináři není možná diskuse a i pro učitele je jednodušší prostý výklad.


Záleží na pojetí učitele. Je to i problém materiální. Rozdejte třiceti studentům pětistránkový materiál a pracujte s nimi. Je to i problém vývojový, protože dnes jsme jinde, než kde jsme byli před pěti lety.

Původní ideou byla přednáška jako ucelený soubor informací, který celý problém vysvětluje a dává souvislý pohled na problém, pak teoretický seminář, kam nemusí chodit všichni studenti, ale jen ti, kteří mají zájem o hlubší teoretický základ, a potom cvičení kde by hlavní slovo měli mít externisté, případně lidé, kteří jsou více svázáni s praxí. Tato cvičení by pak měla probíhat i s ohledem na praktické použití získaných teoretických znalostí.

Je problémem to, že pro tato cvičení nejsou lidé z praxe ochotní učit anebo nejsou peníze na jejich mzdy?


Myslím, že těch problémů je více. Těžko můžete někomu diktovat své vlastní představy o výuce. Katedry jsou samostatné celky se svými oprávněními a vedoucí katedry a jeho učitelé si vytvářejí své vlastní představy o tom, jak učit. Zde nejsme na střední škole, kde by zástupce ředitele něco nadirigoval. Já mohu pouze metodicky řídit a usměrňovat celý proces organizačně, ale nemohu nikomu vnucovat své představy, jak má něco dělat.

Zvláště v prvním ročníku existují předměty, o kterých se studenti domnívají, že jejich hlavním účelem je poskytnout prostor pro určité katedry, aby jejich učitelé měli co učit. My si uvědomujeme, že teorie práva je naprosto nezbytná, ale už méně nám připadá nutná např. filozofie pro právníky, státověda nebo velký rozsah dějin.


Dnešní studijní program byl schválen přede dvěma roky. Blok A je dvousemestrální blok, který v koncentrované podobě dává právně teoretický základ. Tady by se dějiny neměly učit jako dějepis, ale měly by se učit, a já předpokládám, že se učí, právní dějiny. Já sama se dnes vracím k dějinám mezinárodního práva soukromého, protože tam mnohdy nalézám myšlenky, které mi pomohou porozumět a pochopit určité problémy, které se dnes objevují a porozumět jim v jistých souvislostech. Já si nemyslím, že by právní dějiny měly zmizet z učebních osnov. Neměl by se učit dějepis, na tom se schodneme všichni. A já si myslím, že se u nás dějepis neučí.

Pokud jde o státovědu, pak si myslím, že jde o základní problematiku, kterou právník musí vnímat, i když ji v praxi nepoužije se vším všudy . Protože potřebujete být univerzálního zaměření, je nezbytná i politologie. Právnické studium je možná předstupněm studií dalších a já si myslím, že neučit politologii na právnických fakultách by nebylo dobré, protože vy musíte další jevy vnímat v jistých souvislostech. A diskuse ohledně filozofie práva zazněla na několika zasedáních akademického senátu.

Zase si myslím, že by zde neměla být učena filozofie. My nejsme filozofická fakulta a základy filozofie dostávají studenti dnes již na středních školách. Ovšem právní filozofie, té není nikdy dost. Podívejte se na učební osnovy německých fakult, kde se právní filozofie line studiem a různé teoretické úvahy se vždy odvíjí z „filozofična“ a pak přecházejí do pozitivního práva. Pokud jsou předměty učeny tak, jak to deklarují jejich osnovy a přehledy přednášek, pak si myslím, že je to dobré.

Jak se díváte na možnost naprosté nepovinnosti studia, tj. nepovinnost jak přednášek, tak i seminářů, tak, aby je navštěvovali jen studenti, kteří o to mají zájem?


Za současného stavu této fakulty a této společnosti jsem zásadně proti. A to jak směrem ke studentům, tak i směrem k pedagogickému sboru. Mohlo by to znamenat to, co to znamenalo jinde, tj. rozpad výuky.

V jakém smyslu rozpad výuky?


Představte si například situaci, že 1. září nebudeme vědět, kolik seminářů a kolik přednášek ten který učitel bude mít. Můžeme předpokládat, že přednášky se udrží, protože určitá skupina studentů bude stále na přednášky chodit.

Ta skupina bude ale čím dál tím menší, protože čím bude kontakt studenta s učitelem slabší, a dnes má student zkoušku až za tři semestry, tím více přestane mít pocit, že by o tom předmětu měl něco vědět a začne si říkat, že existuje hromada učebnic a zákonů. „To já se naučím za čtrnáct dní, vždyť se to naučili i jiní.“ Tak postupně studenti přestanou chodit na všechno. Podle pražských zkušeností z ročníku o pěti stech studentů zbylo na přednášce třicet. Potom třiceti lidem vykládáte to, co je podstatné.

Semináře jsou ještě větší problém v tom, že mi na začátku semestru nebudeme vědět, kolik učitelů potřebujeme. Také se může stát, že u určitých teoretických disciplín se vytvoří jen jedna seminární skupina. Je potom možné, abychom na tento předmět měli tři nebo čtyři učitele? Co by tu dělali?

Nemohlo by potom do seminárních skupin chodit méně studentů? Pokud na seminář bude chodit pět studentů a bude mít o dané téma zájem, bude to jejich výhoda a ostatní budou mít smůlu. Není to o odpovědnosti studentů sami za sebe a za své vzdělání?


Máte pravdu, ale toto vidím spíše jako idealističtější pohled. Spíše vidím praktické důsledky, které to mělo jinde. Někteří kolegové např. v Praze hovoří o snaze vrátit se k povinným seminářům. Jistě, pokud by se časem zjistilo, že zkoušku udělá jen deset procent studentů, pak se asi nad sebou zamyslí.

Otázka ale je, co by to znamenalo po určitou přechodnou dobu. A této přechodné doby bych se opravdu obávala. Vím, že jsem v tomto trochu konzervativní, ale nebyla bych příznivcem nepovinných forem seminářů.

Jsou v některých seminářích učitelé, kteří nám neoficiálně povolili dobrovolnost účasti na seminářích.


Je v pravomoci učitele jak vést seminář a určit si podmínky pro získání zápočtu. Ovšem obávám se, aby to nakonec nebyl laciný populismus, protože si myslím, že podmínky pro získání zápočtu i pro zkoušku by měly být u jednotlivých učitelů uvnitř předmětu srovnatelné. Jinak by to bylo nekolegiální vůči ostatním vyučujícím.

Jak se díváte na harmonogram studia, např. na možnost přerušit studium více než jednou nebo rozdělit jednotlivé bloky na více let, než je standardní.


Toto je možné. Student si může přerušit studium na vlastní žádost v určitých termínech sám jen jednou. Může ale požádat proděkana o přerušení studia, a zde už omezení není. Jsem toho názoru, že studium nelze zkracovat, protože máme pětileté studium. Rozkládání studia není běžné. Toto řešení je realizováno u studentů, kteří odjíždějí studovat do zahraničí. Institut „rozložení studia“ upravuje statut, nicméně se domnívám, že je v pravomoci proděkana toto udělat.

Těchto případů bylo poměrně dost. Dokonce tento způsob byl volen i pro desátý semestr, když se studentovi podařilo získat možnost studia v zahraničí a chtěl si přitom udržet všechny výhody související se statutem studenta. Rozložení se nedělá z důvodu, že někdo není schopen zvládnout určitou látku a proto si rozloží blok. Tohoto příznivcem nejsem.

Znamená to tedy, že to nejlepší, co by se studijním plánem nyní dalo dělat, je nedělat s ním nic?


Rozhodně zde nemáme stav blížící se ideálu., protože vše se vyvíjí a co se nám zdá v jednom okamžiku výborné, tak už za dva roky výborným být nemusí. Osobně se domnívám, že to, že jsme dvakrát v průběhu sedmi let sáhli do učebního programu velmi razantně, by mělo být dostačující na nějakou dobu, pokud by realita neukázala, že je současnost nevhodná. Po roce 1990 jsme z ročníkového studia přešli na blokové. Ukázalo se, že není dobrá uzavřenost bloků a vlastně zde ani není důvod pro takovou uzavřenost. Naopak by se měla najít varianta, kdy jsou bloky formálně uzavřené a současně jsou fakticky promíchané.

Nový učební program tak již spočívá na jistém prolínání disciplín přes bloky a bloky existují především jako jisté vyvrcholení administrativní se završením jistého okruhu problémů blokovou zkouškou. Proto si myslím, že není vhodné do tohoto v nejbližších letech nějak razantně zasahovat. Jednak se musí ukázat, nakolik je tento systém dobrý a na druhé straně řada kateder ve velmi obtížném postavení, protože jakákoliv změna učebního plánu znamená dvojnásobné zatížení.

V budoucnu bychom měli diskutovat nikoliv o změnách formálních, ale o změnách obsahových, ujasňovat si, jak má vypadat bloková zkouška, jaké je postavení postupové zkoušky, magisterské zkoušky, diplomové práce. Divím se, že studenti nepožadují lepší ošetření zápočtu. Zápočet je dnes velmi důležitou věcí z hlediska studijního, protože na to, abyste šel ke zkoušce, musíte mít například tři zápočty a zápočty ukončují bloky.

Nemyslíte si potom, že je lepší po každém semestru z probrané látky dělat zkoušku než mít zkoušku např. z látky v rozsahu tří semestrů?


To si nemyslím. Vlastností právníka by měla být schopnost zvládnout velkou materii. Na počátku studia jednosemestrální předměty ano. Ale myslím si, že čím je student ve studiu dále, tím by měly být předměty širší a zasahovat více materie. V třísemestrálním předmětu můžete probrat všechny souvislosti. A je to lepší i pro procvičování vašeho myšlení, protože jako právníci se musíte pohybovat ve velkém rozsahu problému. Odpovídá to charakteru materie, která je vyučována.

Vy se, kromě jiného, zabýváte i rozhodčím řízením. Jak se díváte na možnost rozvoje tohoto způsobu řešení sporů u nás. Zdá se vám, podniky a jejich právní zástupci o tomto nevědí či nemají k tomuto důvěru.


Je to zjevně záležitost právního povědomí a právní tradice, že jsou vnitrostátní spory předkládány soudům i když si právníci stěžují na délku projednávání sporů. Přesto si rozhodčí doložky do smluv nedají. Samozřejmě v okamžiku, kdy už se objeví spor a oni by si náhodou chtěli dohodnout rozhodčí soud, tak už je to marné, protože druhá strana si s nimi už nikdy nic nedohodne.

V okamžiku uzavírání smluv se na tohle zapomíná. Rozhodčí řízení má beze sporu budoucnost. Nechci hovořit pouze o věcech mezinárodních, kde je obecně konstatováno, že řešení sporů v rozhodčím řízení je základem.

Na fakultě začal působit Rozhodčí soud při Agrární komoře a Hospodářské komoře v Praze. Jaké jsou jeho výsledky?


Jde o sudiště Rozhodčího soudu při Agrární a hospodářské komoře v Praze. Už zde bylo jedno řízení zahájeno. Problémem je, že doba, od uzavření smlouvy do doby, než se objeví spor, je poměrně velmi dlouhá . Obecně je to otázka jisté tradice, že se právníci uchylují spíše k soudům a ne k rozhodcům, i přesto, že rozhodčí řízení se soustřeďuje na merito věci a procesní pravidla jsou velmi jednoduchá.

Myslíte si, že je možné, aby právní úprava obsahovala povinnost rozhodčí doložky ve smlouvě?


To možné není. My jsme měli obligatorní arbitráž v rámci RVHP. Rozhodně to tehdy nebylo nic špatného. Odpovídalo to tehdejšímu systému direktivního řízení. Současná arbitráž souvisí s dnešním pojímáním smlouvy, se smluvní volností a musí být vždy dobrovolná. Jinak by šlo o státní arbitráž. Navíc by to bylo v rozporu s myšlenkou rozhodčího řízení jako takového.

V Brně ale dochází u některých institucí k velmi deformovanému postoji k rozhodčímu řízení. Rozběhla se tu zvláštní myšlenka, kdy si velké instituce a firmy začaly vytvářet své vlastní rozhodce, rozhodčí soudy a rozhodčí pravidla. Došlo to tak daleko, že si do smluv dávají rozhodčí doložku, kdy oni sami si budou na základě jimi přijatých pravidel jmenovat rozhodce bez možnosti vlivu druhé strany.

Kde je pak ale nestrannost rozhodců, když je najmenován jednou stranou a druhá strana do toho nesmí mluvit? Potom se nelze divit, že část právníků tuto praxi odmítá a raději jde k soudu. Představa, že spor bude rozhodovat rozhodce, který je najmenován druhou stranou se vším všudy od počátku, je naprosto v rozporu s principem důvěry veřejnosti a důvěry stran, že rozhodčí řízení nebude zneužito. Základní vlastností rozhodce má být nestrannost, jinak celé rozhodčí řízení končí a myšlenka rozhodčího řízení je k ničemu.

Jak tedy zlepšit povědomí o rozhodčím řízení?


Rozhodčí řízení nelze nikomu nadirigovat. Jedině osvětová činnost a dobré příklady rychlých a dobrých rozhodnutí, která jsou rychle vykonatelná, tak jak tomu je v mezinárodním obchodě, pomůže myšlence rozhodčího řízení.

Nemáte pocit, že se pak budou bránit soudci, protože by mohla klesnout jejich prestiž osoby, která je jediná povolána řešit spory?


Tak ať rozhodují rychle! Rozhodčí řízení vznikalo proto, že soudy byly pomalé, protože procesní pravidla byla složitá a protože zejména v mezinárodním obchodě je velmi problematické vykonat rozhodnutí cizího soudu. Pokud se podíváte do pravidel rozhodčích soudů, pak rozhodčí řízení rozhodně není levnější.

Rozhodčí řízení ale šetří čas stranám tím, že je rychlé a není nad to, mít rychle rozhodčí nález. A šetří mnohdy stranám i jejich energii směrem k získávání znalců, protože vy si rozhodcem můžete najmenovat odborníka z dané oblasti a nemusí probíhat např. složité znalecké řízení. Rozhodčí řízení je projevem něčeho a to, že se v určitých zemích rozvinulo do pokročilé formy, je i tím, že jiná forma řešení sporů prostě nefungovala.

Na závěr bych se chtěl zeptat na věc, která zajímá především studenty čtvrtého ročníku. Jak by měl vypadat harmonogram zadávání a vypracovávání diplomové práce?


V určitém okamžiku by student měl téma diplomové práce nahlásit. My jsme ten okamžik určili na průběh osmého semestru. Důvody pro toto byly naprosto racionální. Student zde již prošel většinou disciplín a má představu o tom, co ho zajímá a v čem by chtěl pracovat.

Osobně se domnívám, že dobrý student by už před osmým semestrem měl mít představu o čem by chtěl psát diplomovou práci a osobně bych nespojovala okamžik formálního zadání diplomové práce s tím, že student začne zpracovávat jisté studie dříve. Dobrý učitel, v případě, že za ním přijde student druhého nebo třetího ročníku s tím, že ho něco zajímá, by měl být velmi rád, že má někoho, kdo bude na něčem pracovat a měl by si ho pěstovat a dopěstovat až k tématu diplomové práce, které pro něj buď vypíše anebo které si student sám navrhne.

Myslím, že v mase 350 studentů, kteří jsou dnes ve čtvrtém ročníku, je už 20 nebo 30, kteří přemýšlí o své diplomové práci. Ale zbytek studentů (o těchto otázkách) nepřemýšlí. Nevím, jestli je to dobrý nebo špatný okamžik, ale je to pouze formální doba a mnohem více záleží na postoji učitele a studenta. A když se střetnou oba dva, kteří mají zájem, pak si student, pokud ho zajímají dějiny nebo sociologie práva, může zpracovávat diplomovou práci třeba od prvního ročníku.


Děkujeme za rozhovor.

-mack-

Autor: -mack-

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 2 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 08

 

Chapadlo

Senátní zpravodaj

Selection of Joan Baez

Znamenají nepovinné semináře rozpad výuky?

Mandragora

Zpráva o práci komorníků

Hospody

Die Grazer - Doppelwendetreppe

Granada

Evropská unie na talíři

Elsa training weekend

O dýchání

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners