Šance, že na tu knihu narazíte náhodou při zběžné návštěvě knihkupectví, je mizivá. Obvykle je totiž zařazena v polici ´´Český jazyk“, v té za psychologií, sociologií, právem, cizími jazyky nebo historií. A mezi námi - který z laskavých čtenářů této stati nahlédne do regálu, když uvidí, že je nadepsán ´´Český jazyk a literatura“, tedy pokud náhodou neshání slovník cizích slov?
Sháněl jsem slovník cizích slov. Prolistoval jsem jich několik, když můj pohled sklouzl na obtloustlou hnědou knihu ležící na stejné polici se slovníky cizích slov, zkratek i synonym, stručnými i zevrubnými mluvnicemi českými, s Pravidly českého pravopisu i Úvodem do fonetiky. Autorovo jméno mi bylo povědomé. ´´Když jsem novou Rostenovu knihu dočetl, lekl jsem se jako herci, kteří měli hrát Hamleta po Vojanovi. Začínat si s Kaplanem po Eisnerovi? Brát křídla okřídleným výrokům?“ To píše Antonín Přidal v předmluvě k překladu jedné knížky, kterou určitě znáte. Eisner! Pavel Eisner, kterého bych charakterizoval poněkud neohrabaným opisem: Člověk, který žil češtinou a pro češtinu. ´´Byl jazykozpytec i literární historik (to už opisuji z doslovu Eisnerovy manželky ke Chrámu i tvrzi), neuvěřitelně tvořivý a všestranný překladatel i vyhraněný a poutavý novinář, zasvěcený vykladač literárních i hudebních děl, strhující přednašeč a nenápadný člověk. Napsal básně, povídky i romány. Zničil je téměř všechny. Neměl nikdy ničeho nazbyt, neměl dokonce ani zaměstnání trochu odpovídající jeho vědomostem. Nikomu nepřipomněl, že by se mohl lépe uplatnit na univerzitě či v Akademii věd než v Obchodní a živnostenské komoře, kde překládal obchodní smlouvy, dokud ještě směl.“
Nelituji toho, že jsem z knihkupectví odešel bez slovníku. Eisnerova kniha za to stojí. Na téměř šesti stech stranách autor (mimochodem, původem německý Žid) analyzuje s neutuchajícím humorem (těžko bych někdy věřil, že se lze smát při čtení o dásňových souhláskách) češtinu z hlediska mluvnického i slohového. Jako zarytého bohemiocentristu mě uchvátila kapitola o nářečí, z které zde opět jednu pasáž nestydatě opíšu; zčásti proto, že nevlastním zásobu odborných literárně vědeckých recenzních blábolů, kterými bych tento článek vycpal, zčásti proto, že ládovat mezi Eisnerovo dílo a vás, milí čtenáři, svá hodnocení a názory by bylo nehorázně alibistické. ´´...Nuže, do jakých hloubek sahá naše nářeční optika, dokazuje pádně naše hodnocení slovenštiny. Slovenština lidových písní, báchorek, zkazek nás uchvacuje. Hovorová mluva slovenská nám zní tak, že závidíme. Slovenská poezie se nám líbí též jazykově. Slovenskou prózu s námětem váženým z lidového života rádi a vděčně přijmeme. Slovenská próza s náměty jinými než lidovými nás poněkud ruší. Slovenštině aplikované na život státní a správní se zcela maličko usmíváme. Není to úsměv domýšlivosti, ani škleb fanatických centralistů.
I jednotlivá slova z této pojmové oblasti, jako pán prezident (naprosto bez zřetele k jeho původu a k jeho osobě) nebo požička (půjčka) budí v nás cosi jako úsměv. Řekne-li slovenská studentka, že už poznala, jak doráží na nervy ta ´´električka v Prahe“, je náš úsměv ještě zřetelnější. Přisuzujeme totiž té studentce prostnost, dětskost, spanilou nedotčenost, ačkoliv zcela dobře může jít o děvče hodně zkušené, jež se po pařížském métro diví předpotopním vozidlům pražským. (...) Co to všechno znamená? Proč se usmíváme, čteme-li o ´´štátu“ (československém, česko-slovenském, slovenském, vše jedno)? Že proti lepšímu poznání a vědomí vnímáme a prožíváme slovenštinu jakožto nářečí češtiny, a to se všemi důsledky, jež se z tohoto faktu podávají: Zdrobňujeme slovenského člověka, idylizujeme a idealisujeme jej, tvoříme si z jazykových dojmů obraz často až bědně neshodný s životní skutečností a prožitkovou zkušeností.“
Nebudete vědět, kam si Eisnerovu knihu ve své knihovně zařadit. Mezi vědecké spisy, vedle slovníku cizích slov? Mezi literaturu humoristickou, vedle Eisnerova překladu Pana Kaplana? Nakonec vám, stejně jako mně, zůstane ležet na nočním stolku a vůbec to nebude na škodu. Třeba nás večerní přečtení jedné kapitoly inspiruje k tomu, že až na fakultě budeme pořádat zase nějakou konferenci, dvakrát zvážíme, než u vchodu pověsíme ceduli CHECK IN.
Milan Vacík
Pavel Eisner: Chrám i tvrz, Praha, 1997
