S patosem roze-beru nádherné rétorické výkony zástupců studentů a před zraky fakulty obhájím nutnost existence této roztodiv-né instituce. Už to tak je. Dnes žádné objektivní zprávy, schizofrenní pohled studenta a senátora v jedné osobě. U předsedy si vylepším renomé, ostatní senátoři budou s povděkem kvitovat moje subjektivní uspokojení....a ostatní? Uvidíme.
O co jde? Na posledním zasedání akademického senátu jsem si připadal jako ve snu. Předvánoční nálada, pohoda, věcná diskuse. Většinou. Samozřejmě, jsme na právnické fakultě a boj o slovíčka v usnesení je namístě. Vždyť důraz na legislativní dokonalost je naše denní snaha. Kdo nevěří, ať si přečte Zápis č. 13. Bod první je rozveden na celou stránku, úprava statutu fakulty nám dala zabrat. Vyjádření zapisovatele "Po obsáhlé diskusi a řadě postupných protinávrhů..." je hrubý eufemismus. Ale tak to vypadá vždy a možná právě ty únavné hodiny diskusí nad protinávrhy proti protinávrhům jsou to, co mi tolik vadí. Na druhou stranu, vláda pevné ruky není asi nejlepší řešení.
Dost úvah. Co je důvodem úsměvu senátorů ze studentské komory? Ze tří čtvrtin určitě schválení oprav-dové parity v Akademickém senátu na přístích stopadesát let. Stopadesát je číslo, které jsem nevymyslel já, nějaký senátor se tak v návalu euforie vyjádřil těsně po hlasování. Vychází údajně z toho, že do té doby se ne-plánuje žádná větší revoluce. Zároveň se snižuje počet senátorů, takže je možno oprávněně očekávat kratší a plodnější diskuse.
Osobně považuji za vrchol úsilí senátu tento rok bod 4 U13/1998, usnesení o podpoře zavedení vojen-ských tabulek "právník" pro absolventy práv na ZVS (základní vojenská služba). V souladu s několikaletou snahou bývalého senátora, předsedy BAK, Roberta Šťastného, existuje reálná šance, že z nás, nevlastníků modré knížky, nebudou posléze na ZVS strojníci-kuchaři. V lepším případě.
Poslední vývoj? Generálové různých druhů vojsk vyjadřují podporu (především dopisy adresovanými Studentské komoře AS) a situace vypadá nadějně. Nejásejme ale předčasně. V armádě běží čas trochu jinak.
Vivat SPQI.
