Přišel čas, kdy zejména studenti pátých ročníků, poté, co úspěšně složili blokové zkoušky C, se již opravdu musí rozhodnout, jak naložit s tak dobře odstartovaným životem, zda zasvětit další čas studiu (přičemž tentokrát již pravděpodobně doživotnímu) a nebo zda více či méně směle vyrazit do pracovního procesu (též asi již na pořád). Pomoci rozhodnout se v této fatální záležitosti mohla mj. i prezentace diplomatické akademie při MZV, která proběhla na fakultní půdě 17. února 1999. Pan Milan Jakobec, ředitel této instituce, docela vtipným a zajímavým způsobem vylíčil radosti a strasti (ty obzvlášť barvitě) života kariérního diplomata a vnesl tak více světla do této v mnoha myslích bájemi opředené profese. A tak odhadem stovka posluchačů mnohdy žasla nad páně velvyslancovými útrapami v cizích krajích; pan ředitel zodpovědně mluvil především právě o této stránce takto jinak výjimečné profese. Tvrdým oříškem a zatěžkávací zkouškou je již samotné přijímací řízení, kterým z tisíce přihlášených vysokoškoláků s hlavou vztyčenou a s vysněnou kariérou před sebou projde toliko 15 až 20 příštích Kovandů a Teličků.

I s vědomím toho, že letos lhůta k podání přihlášky již uplynula, není bez zajímavosti třeba pro studenty nižších ročníků uvést, že zájemce musí nejen ovládat dva světové jazyky, aby byl připuštěn vůbec do druhého kola, nebýt duševně labilní a zuřivý, aby prošel psychologickým testem, ale být i literárně zdatný, přiměřeně sečtělý a současné situace na mnoha polích společenského života znalý, aby uspěl při psaní aktuální eseje. K poslední fázi přijímacího řízení, osobně - křížovému rozhovoru, pak takový uchazeč musí přijít slušně oblečen (speciálně nejsou doporučovány módní výstřelky druhu červených ponožek), aby neznechutil komisi ještě před tím, než bude moci prokázat své nadstandardní znalosti a zájem o mezinárodní vztahy. Odměnou tímto procesem zničenému člověku pak je exkluzivní studium v exkluzivních prostorách u exkluzivní instituce, jakou diplomatická akademie nepochybně je i přesto, že vznikla vlastně z nedostatku prostředků na financování zahraničních studií (jak se sympatický a diplomatický M. Jakobec přiznal). A aby pan ředitel navrátil slinu do úzkostí vyschlých úst některých posluchačů, exceloval humornými historkami z našich velvyslanectví v Africe, přičemž největší úspěch zaznamenala ta o nigerijských mrtvých a jejich odstrkávání za účelem nezištného darování Polsku. Pro ty čtenáře, kteří se nezúčastnili a kteří možná nerozumí posledně napsanému, připojuji na závěr informaci, že stejná přednáška v podobném čase byla přislíbena i na příští rok; nepochybuji o tom, že příhoda zde bude znovu vyprávěna.