zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 07
ČLÁNEK: Počet zobrazení 1660. (Sessions 1644)
Zpoza křa II.
     

Zpoza křa II.

Jak si tak jedu v autobusu a mezi Osekem a Prosenicemi, sotva si všimnu zastávky zvané "Spínačka". Je to taková malá zastávka někde uprostřed pole. No zastávka, tak spíš taková ta, no, prostě žlutě natřetá tyč s červeným jízdním řádem, která stojí uprostřed vykachlíkovanýho chodníku.

Řidič, co jezdí naši linku, věnuje této zastávce asi tolik pozornosti jako já. A v onen den se zhruba sto metrů před zastávkou podíval jenom tak zběžně do zrcátka. Když zjistil, že nikdo nestojí připraven vyskočit za jízdy (jinou metodu výstupu jsem nezažil za celou dobu, co na této lince jezdím), klidně pokračoval v jízdě rychlostí dost kilometrů za 1 hod.

V tom se to stalo. Ze sedadla se zvedl asi pětasedmdesátiletý vysoce pohublý děda rusých vlasů, modré nádražácké košile a černých polobotek. Skutečně polobotek, protože rozdíl mezi botou a nohou by snad zaregistroval jen správce muzea bot ve Zlíně. Takto přioděný děda třímal v ruce ruku.

Tedy né, že by byl děda kanibal, ale dotyčná ruka patřila asi čtyřletému dítku mužského pohlaví. Oba dva se pohybovali v rozjetém autobuse ke dveřím spíše silou vůle, než výsledkem promyšlené činnosti chodidel. Jeden, protože už nemohl, a druhý, protože ještě nemohl. Nicméně řidič měl utkvělou představu, že může jet plnou parou vpřed, a onu podivnou dvojici hodlal vysadit asi až v Oseku.

Během sto metrů, jež uplynuly od řidičova pohledu do zrcadla, do momentu, kdy se ti dva dobelhali ke dveřím, jsem měl čas si je více prohlédnout. Pro mne představovali nádhernou symboliku začátku a konce. Alfa a omega. Sluníčko ráno - to byl ten malý blonďák a zkušené slunce večer, poté co vykonalo svou denní dráhu - to byl pro mne ten rusovlasý stařík. Ale oni neměli čas na filosofické úvahy, oba byli v této době zaměstnáni něčím úplně jiným. Dostat se ke dveřím a vystoupit. Naprosto nic je nemohlo vyvést z míry.

Dokonce ani setrvání v epicentru atomového výbuchu, setkání s marťanem, příměří v Bosně či předčasné parlamentní volby je nemohly šokovat více než řidičovo dupnutí na brzdu. Toto jediné posunutí nohy o 20 centimetrů směrem vpřed ovlivnilo jejich neproniknutelný mikrosvět. Pád, který následoval, nikoho nepřekvapil, neboť i já (70 - 100 kg živé váhy) jsem měl co dělat, abych nelíbal šíji té slečny přede mnou.

Sotva jsem mě však zpětný náraz vrátil do sedadla, rozřízla vzduch jediná, ale přesto symbolická věta: "Kurva, neumíš jezdit?" Autor byl okamžitě znám.

Na onu větu všichni reagovali rozpačitým mlčením. Všichni dělali jakoby nic a brali tento výrok jako pomstu řidiči a vyřízenou záležitost. Jenže... Jediný, kdo se nehodlal smířit s invektivou svého tiskového mluvčího, byl onen pidimužíček. Již při zvednutí silnou rukou svého opatrovníka začal natahovat a na posledním schodu se rozbrečel. Není divu, dostali jste někdy stěnou o rychlosti 70 km/hod?

A v tomto momentu zvítězilo Havlovo heslo: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí." Když už byl ten malinký človíček venku z autobusu (stále za breku), vymrštil se řidič ze svého sedadla, vyběhl ven a poklekl k zadnímu kolu. Celý autobus přitiskl tváře na sklo. Uchází kolo? Nefungují brzdy? O co jde?

Ne, řidič nepoklekl k zadnímu kolu, ale... ke čtyřletému sluníčku a začal ho konejšit. Hladil po hlavě, utíral slzičky, mluvil. Nevím, co řekl, a je mi to celkem jedno. Ale faktem zůstává, že malý človíček zapomněl na bolest, začal se smát a i jeho velký opatrovník se smál.

A nakonec, když řidič startoval autobus k další cestě, začal mávat. Nejenom on, celý autobus, pětasedmdesátiletý děda nad hrobem, čtyřletý prďola - ti všichni si mávali. Za co? Za ten hrůzostrašný pád? Asi těžko. Tak za co? Za deset kroků. Možná. A přitom, kdyby řidič nevyšel ven, aby konejšil toho drobečka, kdyby dupl na plyn a ujel, což mohl udělat, tak by ČSAD byla banda blbů, klučina by skuhral a já bych se neměl z čeho radovat. Ale naštěstí to je jenom kdyby.

Jen tak mimochodem, z maličkostí se skládá život. Prej. Byla to maličkost? Deset kroků. Asi jo. Podle normálních měřítek. Ale podle mě to byl světovej rekord. Světovej rekord v sebezapření. Světovej rekord v nápravě vlastních kiksů. Všechna čest tomu řidiči. Navrhnu ho na Nobelovu cenu za mír. Za zásluhy o takovej malej, soukromej, náš pidimír mezi řidiči a malými dětmi a starými lidmi a... vůbec. Připojíte se ke mně?

Adam Rakovský

Autor: Adam Rakovský

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 1 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 07

 

Chapadlo

Štýrský Hradec devadesát sedm

Fikce

Pátý element

Doba postmoderní

Sten Nadolny: Bůh drzosti Hermes (volvox Globator, 1996)

Senátní zpravodaj

Zpoza křa II.

Vadí - nevadí

Natural Born Killers: Sorry

Brněnská šestnáctka

Zbrojní pas na osobu

Nevadí

Čím nás oslovil pan básník

Zpráva o práci komorníků

Keltové

Je trochu podivné…

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners