Vadí

Upoutávka uvádí představení Divadla v 7 a půl Milenec Lady Chatterleyové jako dramatizaci Lawrenceovy kdysi velmi skandální knihy, která byla ve Velké Británii coby pornografická soudně zakázána ještě v roce 1960. Záleží na divákovi, zda si pod pornografií představí odhalené dívčí lýtko, nebo scénu, kdy pouze lýtko je zakryté. Bohužel toto představení pudovou vášnivost nenabídlo, i když po mém soudu pornografické, ve smyslu vulgárnosti a absence poetiky, skutečně bylo.

Děj nás zavádí do Anglie po první světové válce, kde na osamoceném venkovském sídle spolu žije válečný invalida a jeho žena. Protože muž, i když ještě mlád, nemůže pro svou invaliditu mít děti, chce, aby si jeho žena našla pro jeho dítě „zploditele“. Žena nejprve odmítá porušit věrnost, ale později objeví v místním hajném osudovou vášeň a lásku, která s ní nejen zplodí dítě, ale se kterou odchází pryč z šlechtického sídla do „obyčejného života“.

Už obsazení hry je poněkud nešťastné. Když odhlédneme od toho, že oproti knize ubylo několik postav, z nichž zejména sestra sira Cliforda má pro děj zásadní význam a bez ní jsou určité zvraty nelogické, veškeré ztvárnění prostředí zůstalo v jednoduché scéně na představitelce paní Boltonové, což je zralá žena a ošetřovatelka pána domu. V podání Marie Ludvíkové však vypadá spíše jako sirova matka, která už navíc začíná trpět stařeckou demencí.

O nic lépe nevyzněl ani Patrik Bořecký v roli sira Cliforda. Představit si anglického aristokrata s culíkem, s nearistokratickou artikulací a pohyby, kterým nebylo dáno grácie vyžaduje stejnou představivost jako Josef Kemr v roli Radúze (ten, komu se poštěstí vidět alternujícího Jana Potměšila, může skutečně mluvit o štěstí). Scéna, kdy se myšlenkovými projevy, v rozporu se svým zjevem, pasuje na intelektuála, zpočátku vyvolávaly dojem jakoby hrál dvojroli. Pak však asi diváka napadne: „Aha, je to schizofrenik, který je chvíli intektuál a chvíli chce připomínat zdegenerovaného aristokrata. Proč však ty role nespojí?“.

Vyslovena nejslabším článkem pak byla představitelka titulní role Dana Karlová. To, co mělo být sice vášnivým, ale něžným a poetickým stvořením, připomínalo Lucii Bílou po deseti pivech, které je úplně jedno kdy, kde, s kým a jak. Místo hravosti jen tvrdá dřina. Podivná směsice vulgarity, upocenosti a knedlíkových jistot přiváděla méně statečného diváka k jediné myšlence. Když už nic nepředvedla jako herečka, proč nepředvede něco jako žena.

Ale ani jednoho, ani druhého se člověk při představení nenaděje. Roli jednookého krále tak v postavě hajného Mellorse převzal Jiří Vyorálek, který předvedl standardní výkon, který neoslní, ale při sestavě jeho spoluhráčů nebyla ani na čem stavět. Místo sehranosti zbyl jen pocit, že na herce role jaksi vybyly. A tak se divadlem ozývala hovna a kundy, které měly dráždit, ale, řečeno s Kainarem, „ono to zaznělo jako když kus masa pleskne o zem“.