Vox scholari de necessitates – Naposledy k nepovinným seminářům

„Znám křišťálovou studánku,

kde nejhlubší je les.

Tam ptáci, laně chodí pít různé právní i jiné vědomosti, a je otázkou, do jaké míry by toto jejich pastorální chování mělo zůstat povinným. Ano, milá fauno, rozhodl jsem se přijíti se svou názorovou špetkou do lesa všeobecné akademické debaty o povinných seminářích, neboť těžko hledat problém, který by se každodenního života obyvatel naší juristické safari týkal více (snad s výjimkou zeměpisné polohy černé díry, do níž se neustále ztrácejí počítače, jejichž permanentní nedostatek vrhá naši fakultu kamsi do vrcholného středověku - dobrá, snad tedy až do pozdního...).

Zásadní otázku lze položit ve více tvarech. Jít cestou Prahy nebo se držet tradice? Spoléhat na studenta nebo mu určit cestu direktivně? Být či nebýt....pardon, to už je z jiného kusu....

Naší výhodou je, že oba základní modely už někde fungují a to na dvou kvalitativně srovnatelných ústavech - a teď vážně nevím, kdo se víc urazil - a jejich výsledky lze s trochou dobré vůle jak pozorovat, tak hodnotit.

Pokusím-li se s trochou nadhledu podívat na pražský model musím se pousmát. Připadá mi totiž komické, že by jediným povinným předmětem měl být tělocvik a že by bylo možné splnit všechny školní povinnosti tím, že si člověk během jednoho týdne pořádně zacvičí, snad ještě splní nějaké zápočtové podmínky a má vymalováno. V tuto chvíli se od příznivců nepovinných seminářů snese roj argumentů, například že hlavním ověřením aktivit a znalostí je přeci zkouška.

Ale ruku na srdce, kdo z nás nikdy neviděl testové otázky z Čecha, kdo z nás nemá v hlavě pomyslný seznam vyučujících, kteří by za tři dali snad i zbloudilému stavaři, který žije v domnění, že skládá zkoušku z konstrukční geometrie, kdo z nás nezná stěžejní roli osobního šarmu a sebedůvěry u ústních zkoušek? Oproti tomu, kdo si nechce šestkrát v semestru připadat jako úplný idiot, musí u nás v daném předmětu alespoň tušit odkud vítr vane.

Nechci se na tomto místě pouštět do filozofické úvahy na téma studium a svoboda, což je slůvko příznivci nepovinnosti skloňované až do omrzení, ani na téma chaos a hra na studium, což by mohla být případně moje troška do mlýna. Skončím naopak jednoznačnou výzvou, neboť naše fakulta postupně získala velmi dobrou pověst, a pokud mě informace nemýlí, pak i zdejší absolventi jsou v konkurenci dosti úspěšní.

Myslím si, že to je dáno i stylem studia, který sice studentu neumožní pracovat na druhém konci republiky na plný úvazek a studium řešit formou dovolené, ale za to do něj, přiznávám, že mnohdy i trochu proti jeho vůli, vleje jisté užitečné vědomosti.

A proto konzervativně doufám, že tento přístup vydrží a že pověst fakulty nepoškodí ani nálepka „holubník“ (nedělejme si iluze o tom, co si o právech už teď myslí třeba medici) ani různé skandály, protože by bylo smutné, aby - jako se tomu letos stávalo v hlavním městě - byl školní rok na ostatních fakultách začínán slovy: „Gratuluji Vám, že studujete tuto a nikoliv právnickou fakultu...“ Dobrou noc.

Pavel Molek