Chapadlo 20

Kdyby mi struktura časopisu dovolovala nazvat tenhle článek jinak než „Chapadlo“, určitě bych ho pojmenoval „Jaro prezidentů“ a to nikoliv proto, že bych choval v nějaké mimořádné oblibě Pařízkovo „Jitro kouzelníků“ popisující proces socialistického sebeuvědomění černé Afriky.

Jen se na to podívejme. Školu během několika týdnů navštívilo tolik prezidentů a po-tenciálních prezidentů jako nikdy předtím: Aleksander Kwaśniéwski, Madelaine Albrightová, Tomáš Halík a jaksi rezidentně TGM, slavící stopadesátiny. Když k těm dvěma uprostřed připočteme ještě nedávného Klause, můžeme si být téměř jisti, že jsme na fakultních chod-bách zahlédli tvář, jejíž portrétem budeme za pár let markovat obálky. Veselá představa.

Rozdávaly se zlaté medaile, hřměly projevy a potlesky, létala vejce, škola byla plná bodyguardů a docent Marek musel parkovat bůhvíkde. Na chvíli jsme se ocitli ve velkém světě. Já jsem ale docela rád, že cirkus zase odjel a principály si vzal s sebou. Žádný z nich s tím mým světem neladí.

Prostě se nemůžu zbavit dojmu, že bych pořád nejradši Svěráka.

Anebo Járu Cimrmana.

Milan Vacík