Čím zaujmout zkoušejícího

Nevěřte prvnímu dojmu. Je vždycky správný. M. GAUQUELIN

Existují dva základní způsoby, jakými lze působit na lidi a získat si jejich přízeň. Buď projevíme zvýšený zájem o toho druhého a všechno, co s ním souvisí, nebo ho něčím přimějeme, aby si povšiml nás. Obě tyto ovlivňovací metody se nijak nevylučují, naopak se navzájem doplňují a někdy i prolínají. Například pečlivě vybraným oděvem můžeme jednak upoutat pozornost k sobě samým (a navíc si dodat sebedůvěru), jednak vyjádřit úctu tomu, s nímž budeme jednat.

Tyto pravdy vědomě či podvědomě znají a rozsáhle používají především ženy; výběru ošacení věnují značnou pozornost vždy, když je čeká cosi důležitého. Ani intelektuálky nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. Dobře to postřehl J. Žáček; v básni „Rada studentce před zkouškou“ doporučuje:

Vem si dekolt na zkoušku Ať se třese docent pak to zvládneš drahoušku na 110 %. Básník ovšem nepamatoval na složitý rozhodovací problém, který musí studentka řešit, když není jisté, zda se u zkoušky setká s docentem nebo snad se zkušební komisařkou. V obou těchto případech bývá totiž známka za umělecký dojem stanovena na základě odlišných hledisek. Ostatně i někteří pedagogové se hlásí k myšlence velkého Goetha: „Mluv, abych tě viděl.“

Proto neví-li studentka, kdo ji bude zkoušet, měla by volit římsky střízlivou až přísnou řízu s rozparkem vysoko nad kolena, která podle okolností a způsobu manipulace vše zahaluje či mnohé odhaluje a kterou lze ještě v kuloárech upravit pomocí spínacího špendlíku či dekorativních doplňků.

Zkoušení muži mají v tomto ohledu omezené možnosti a projevují i slabší smysl pro situačně vhodný oděv a strůj. Občas je jim proto vyslechnout uštěpačné poznámky jejich učitelů. Profesor trestního práva Vladimír Solnař z pražské právnické fakulty říkával: „Přišel jste oblečen jako na sportovní mač, ale obávám se, že nebudete vítězem“. Moderněji založený examinátor například prohlásí: „Asi jste správně předpokládal výsledek zkoušky, když jste si vzal oděv jako na smuteční tryznu.“

Na druhé straně se pánům studentům nabízí zvláštní operační prostor, pokud je zkouší žena a pokud jsou dostatečně drzí. Mohou si povšimnout vzhledu své examinátorky a projevit o něj zájem. Činí to buď pohledy nebo přímo slovy.

Takový skutek obvykle slibuje převahu výhod a hrozí jen malými riziky. Potvrzuje to příběh profesorky z vratislavské univerzity. Stážovala delší dobu v Japonsku a část devizových úspor proměnila v náhrdelník z pravých perel, který pak ve své vlasti ráda a často nosila. Jeden zkoušený student, zaujat tou perlovou nádherou, polsky zdvořilým způsobem prohlásil: „Velice se omlouvám, vážená paní profesorko, ale dříve než začnu odpovídat na vámi zadané a velice zajímavé otázky, nemohu se zdržet, abych vám neřekl, jak velice krásné jsou vaše korále.

To je určitě originál jablonecká bižuterie.“ Polská kolegyně dávala tuto příhodu k lepšímu při různých kongresech (snad jejím prostřednictvím upozorňovala i na svůj šperk); zároveň zdůrazňovala, že studentovým výrokem nebyla vůbec dotčena a že při hodnocení zkoušky projevila mimořádnou shovívavost. Znovu tak potvrdila, jak i neobratná lichotka je pro ženu (pokud se nehlásí k feministickému hnutí) příjemnější než vůbec žádná lichotka.

Zkoušený student by měl věnovat pozornost i duchovním perlám svého učitele. Na samém začátku zkoušky lze zdánlivě nešikovně vysypat obsah aktovky nebo kabelky a tak předvést, že máme silné sešity plné záznamů z přednášek, že jsme si opatřili knižní díla svého pedagoga a že i jinak dbáme jeho pokynů.

Autor těchto řádek si například vždy potrpěl na to, aby posluchači studovali přímo z textů právních norem - projevoval až dětinsky nezřízenou radost, když jednotlivé částky ze Sbírky zákonů jevily známky zvýšeného opotřebení. Z toho měly zprvu prospěch neurvalé mužské povahy, které všem tiskovinám dovedou již při prvním dotyku vtisknout pečeť své osobnosti. Naopak v nevýhodě byly pečlivé dívky, jejichž sbírky zákonů vypadaly nedotčeně i po dlouhodobém studiu.

Aby byla odstraněna tato nespravedlnost, působila kdysi na kolejích vždy před zkouškou kosmetická úpravna právních norem. Jejich výtisky byly podtrhávány i potrhávány a opatřovány mastnými flíčky, aby bylo hned vidět, jak důkladně se s předpisem pracovalo. Brzy jsem pochopil, že se jedná o kamufláž. Působilo mi nicméně radost, že alespoň tímto typicky studentským způsobem byly mé pedagogické libůstky brány v úvahu.

Stejně tak zkoušející ocení, když studenti znají jeho oblíbené výroky nebo slovní obraty, byť při jejich uplatnění zneužívají poznatek o všeobecné souvislosti jevů. Připomínám si tu jiného učitele z pražské právnické fakulty - akademika Procházku. Před válkou brilantně přeložil z angličtiny mimo jiné knihy „Vražda potřebuje reklamu“ a „Hrozny hněvu“. Po únoru 1948 učil dějiny sovětského státu a práva; lpěl na takových poznatcích, jako že předrevoluční duma se v klidu rozešla, když velitel parlamentní stráže, námořník Železňakov prohlásil: „Stráž je unavena, je třeba skončit.“.

Jeden z mých kolegů se vsadil, že tento výrok (dokonce v ruštině) při zkoušce uplatní, ať dostane jakoukoliv otázku. Měl pak pojednat o nějaké události ze čtyřicátých let a na začátku své odpovědi prohlásil, že mezi onou (ze zkouškového osudí vylosovanou) událostí a prohlášením námořníka Železňakova: „Karaul ustal, nado kančať“ se klene oblouk dějinné souvislosti. Akademik Procházka se rozzářil a zbytek zkoušky získal selankovitý ráz.

Lidskou marnivost lze pohladit i tehdy, když zkoušejícímu dokážeme, že známe jeho vyznamenání, hodnosti a funkce, a když například děkana oslovujeme Spectabilis a prorektora Vaše Magnificence. Ale pozor, při takovém počínání musíme být opatrní a přesní, aby pak nedošlo k podobné příhodě, jako když profesor právní historie, byv osloven „Vaše Spectabilito“, zvolal hlasem velikým: „Spectabilito, podle vzoru jelito, vééén!“

Petr Hajn