Právník mýtu zbavený

Na veřejnosti – v médiích, kavárnách, hospodách, ale i pavlačových schůzích, se v hovorech o čemkoli velmi často zjevuje mytologická postava, suše a jednoduše nazývaná jako „právník“. Tato osoba vytváří právo a poslé-ze je k obrazu svému také vykládá, zneužívá jeho moci k prospěchářským cílům, umožňuje úskočným finanční-kům legálně hloubit tunely a razit štoly uprostřed českých bankovních a státně-podnikových kopců, vnáší zmatek do rodinných vztahů, obhajuje lumpy, vrahy, násilníky, kterýmžto živlům tím umožňuje znovu a znovu běhat po ulicích se samopalem v brašně a ztopořeným penisem v rozepnutém poklopci, zamořuje společnost kvanty proti-chůdných informací, takže počet řešení jednoduchého problému vzrůstá s přibývajícím počtem právníků v zemi exponenciální řadou.

Ovládají společnost, aniž by nesli jakoukoli odpovědnost – ochotně ji za ně přebírá nesourodý spolek parlament-číků a jiných aparátčíků zaplňujících státní funkce jako mouchy čerstvý trus, tedy do posledního místečka, a infekce se nerušeně šíří dál. Žijí na vysoké noze, kupují si drahá auta, třebaže používají vozidla služební a MHD. Aspiranti na jejich postavení (studenti práv) se flákají a hlavně „se neučí a když se neuchlastají k smrti anebo neotěhotní, tak školu každopádně dokončí“ (zaslechnuto z mnoha stran, přičemž se autorovi tohoto článku vždy začíná otvírat letlampa a kombinačky v kapse). Kamkoli přijdou, chovají se povýšeně, snobsky a ke všemu mají blbé kecy.

Zmíněné hospodsko-pavlačové postoje zpravidla mají jednu věc společnou: proklínaný démon v nažehleném obleku je podoby neurčité, mediálně rozplizlé, s něčím takovým se normální člověk nedostane do styku, jak je rok dlouhý. Ze všech plivanců a jedovatých spršek slov vysvítá ryzí závist – možná představuje většinu hrubého domácího produktu veškeré závisti, která se vyrobí na území ČR za rok.

Uvedení lidé – úspěšní právníci, se skutečně dají nazvat elitou. Skutečně třímají v lebce klíč k ovládání společenského života, skutečně této schopnosti prakticky využívají. Skutečně podporují nejrůznější prospěchář-ské cíle, autoritativně rozhodují o rodinných vztazích jim cizích lidí, skutečně obhajují lumpy, vrahy, násilníky, skutečně se hlavní měrou podílejí na informačním šumu všude kolem nás. A v čem tkví jejich kouzlo, jejich úžasné schopnosti a možnosti? Pomozme si slovy psychologa a filosofa Michela Foucaulta: „Za vynález Umění vděčíme vyšinuté obraznosti – Rozmar malířů, básníků a hudebníků (k tomu dodejme i právníků – pozn. aut.) je pouze civilně zjemnělý název pro jejich Šílenství.“

Přední postavení právníků ve společnosti vychází právě z jejich Umění. Umění zdržet se úsudku, názoru na určitou věc, vyvarovat se unáhleného rozhodnutí dokud nebude znát stanoviska a zájmy všech stran. Umění žít po léta v otroctví papírování (v době moderních počítačových systémů je ruční hledání v registrech příjem-ným Hledáním ztraceného času), nasávání ředin skutečnosti, jak se o textech zákonů vyjádřil Franz Kafka. A celé toto Umění pramení z určitého druhu Šílenství – pozorně někdy sledujme šílené advokáty, kterak si připra-vují závěrečný projev, šílené soudce rozhodnuté vyřknout exemplární ortel, šílené zákonodárce vyčerpané dlou-hým sezením a spící na dřevěných lavicích.

Šílenství tedy tvoří pozitivní náboj profesního života právníka, avšak má určitě i své stinné stránky. Například autor tohoto článku, který je pouhým studentem oboru právo, může po popsaných radovánkách a drogách moci pouze zdaleka pokukovat, jsou pro něho něčím vzdáleným a značně nepravděpodobným, ale jedno ví jistě. Co když jsou předchozí řádky výplodem přehnané touhy dosáhnout požadované Šílenosti, a nejsou proto ničím jiným než šíleným blábolem, který ve skutečnosti nemá s inspirativním druhem Šílenství nic společného? Anebo ve skutečnosti žádné ve skutečnosti neexistuje? Anebo neexistuje žádné neexistuje?! Uvažujte logicky!

Jaroslav Červenka