Ferda a ti okolo
Výstava ke stoletému výročí narození Ondřeje Sekory byla příjemnou možností jak strávit březnovou odpolední hodinku. Sekora je celkem v pěti sálech představen šířeji než jen jako zručný kreslíř hmyzofil. První místnost je věnována Sekorovi pre-ferdovskému: několik péro-vých uvolněných komiksů (Kapitán Ani Muk), které tak trochu působí dojmem kreslířských a humoristických cvičení autora, a zajímavé pastely, které naznačují především Sekorův cit pro kompozici a barvu.
Následujícím třem sálům už vládne Ferda mravenec, kterému se Ondřej Sekora inten-zivně věnoval od poloviny třicátých do padesátých let. Nějakou knihou o Ferdovi asi někdy listoval každý, takže tyhle obrázky jsou hlavně příjemnou vzpomínkou na dětství každého z nás. Musím ovšem říci, že obrovsky na mě zapůsobilo několik pérovek v prvním ferdovském sále, které jsou o válce a jsou naturalististicky drastické.
Mravenci trhaní minometnou palbou, nafouklí mrtví mravenci ležící v zatopených dírách po granátech, kusy mravenců namotanů na protitankových zátarasech, všichni s výmluvnými výrazy na tvářích. Bůhví, co tehdy pana Sekoru přimělo na chvíli odložit červený puntíkatý šátek.
Padesátá léta v mraveništi a Ferdovo kolektivizování je zastoupeno jen decentně (Mravenci se nedají, 1958) a Sekorova amerického brouka na výstavě neuvidíte žádného. Trošku škoda, ale je to asi třeba chápat, pokud tahle výstava má být pocta kreslíři.
Poslední místnost je asi nejzajímavější. Dokumentuje Sekorovo působení jako karika-turisty Lidových novin v třicátých letech. Obrázky prvorepublikových politiků, afér a problé-mů (obligátní železnice; pletichy a pomluvy politiků; tunelování) jsou tak aktuální, že by Li-dovky některé z nich mohly otisknout klidně znova a nikdo by nic nepoznal. Vychází mi z toho vcelku uklidňující závěr: jestli se dnes o první republice mluví jako o zlaté éře rozkvětu demokracie, třeba se tak za padesát let bude hodnotit i ten bordel, co tu máme teď.
Milan Vacík
Ondřej Sekora 1899-1999, Moravská galerie Brno, Pražákův palác, do 8.4.2000