Vím už. Co už vím?

V minulém čísle se v úvodníku malinko strašilo. A že prý nebude práce a ještě budem rádi a tak... Ale nastíněný problém je jen malou částí toho, co se mi jeví jako podstatné. Vycházeje z vlastních nejistot se ptám: Skutečně jsem již natěšen hledat si místo soudce, advokáta či jen úředníka na regionální úrovni? Vidím, i když po absolvování několika semestrů této fakulty, své místo skutečně ve společnosti lidí „charakterních“ a důstojně seriózních, lidí v saku, s umělohmotným kufříkem a mobilním telefonem, ve velké většině užívajících za jedinou měrnou jednotku peníze, zisk a další rozličné materiálno? Vidím své místo skutečně mezi lidmi, kteří se již nyní do této podoby formují, ba co víc, zřetelně se nad ostatní nadřazují? Nebo je snad mezi nimi někdo, kdo chce nabytými vědomostmi třeba jen nezištně pomoci? A chci vůbec něco takového já sám?

Věc se má tak, že jsou jednak lidé rozhodnutí. Lidé mající velké jasno, dříči, rozjetí a neústupní. Nebetyčně ambiciózní, jdoucí za svým přesně vytyčeným cílem. A jsou pak lidé druzí. Lidé co tápou - mají co chtěli? Je všechno tak, jak si představovali? Ještě lépe - je realita taková, jak byla předpovězena? Taková dilemata se dají řešit různě. Například únikem - libo do světa křiklavě protichůdného materiálnímu? Nebo co takhle zpít hlavu plnou nejistot do němoty? V opojení si svět nalinkovat do přehledných vzorců, aby se pak zhroutil do trosek jevících se ještě bědněji než doposud? Či jen prostě absolvovat, formálně splnit veškerenstvo svých povinností v podstatě netknutý a odsoudit vše osvojené (byť jen částečně) k zapomnění? Též stylizace není marná - drsný muž nad věcí, muž, který slovy pohrdání odsuzuje již výše popsaného člověka rozhodnutého. Nejsou však jeho slova jen zástěrkou pocitu méněcennosti? Neodsuzuje jej jen proto, že by takovým chtěl být sám - a není?

Rozhodně nemám v úmyslu kálet do vlastního hnízda, či být falešným prorokem. Za hřích mi může být maximálně připočteno mé překotné myšlení, které jest, jak známo, psychickou poruchou. Proto žádný strach! Slova duševně chorých nemají pražádný význam.

Poznámka č.1: Milovníkům názorných příkladů - člověka rozhodnutého nelze přehlédnouti. Jest dobře viditelný, živě polemizuje, je hotov zasadit se za každou správnou věc, činí vše pro své a naše dobro, k čemuž si vydobyl množství rozličných funkcí. Drsný muž jej nesnáší. Neangažuje se, je silným pouze v kruhu svých věrných, jimiž je nadšeně povzbuzován, jme-li se polohlasem, o to však hruběji, kritizovat. A člověk do němoty zpitý? Takto názorných příkladů lze spatřit velká množství na všech „právnických spářkách“ (vskutku obdivuhodný výraz).

Poznámka č.2: Autor prohlašuje, že zatím nemá studijní problémy. Taktéž nemá (zatím) žádné osobní třenice s některým z kolegů, které by si vyžadovaly podobné vyřizování účtů. Své názory nepovažuje za nutně obecně platné, neoznačil by se za člověka rozhodnutého a není abstinent.

MARTIN LÁLA