Asi před rokem si jeden student na Míráku odskočil zahrát ping pong. Než se vrátil do pokoje, neměl televizi. Na malých třípatrových kolejích se nad tím nikdo nepozastavil. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neví.

Oč se jedná, jsem poznal, když si při přípravě večírku u soudku piva na Družbě někdo odešel vyfotit s mým fotoaparátem. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví. Už se nevrátil.

A tak jsem začal věřit na černé díry, které se schovávají kolem nás a když se nikdo nedívá, tak něco polknou. Cokoli. A nikdo nic nevidí, nikdo nic neví.

V jednom z minulých čísel jsem psal malou ódu na naši novou studovnu. Mnohým už přirostla k srdci - zvláště během zkouškového období. Dýchala novotou, čistotou. Vyzařovala auru ničím nerušeného ostrůvku klidu a jistoty. Hlavy zaklíněné do kójí. Šepot. Člověk by řekl - jediné místo, kde je hmatatelná úcta k zákonu - minimálně k tomu, do kterého si právě vpisujete poznámky a víte, že s vámi za pár dnů poputuje ke zkoušce. Dal jsem se omámit. Jsem naivní. Byl jsem. Po třech týdnech slastného užívání jejího klidu jsem jí svěřil i věc pro člověka pozemského z nejposvátnějších - peněženku. Jen na deset patnáct minut jsem ji nechal uloženou v podestýlce zákonů plných spravedlnosti. Když jsem se vrátil, zbyla tam jen ta papírová spravedlnost a hlavy zaklíněné do kójí. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neví.

Na černé díry už nevěřím. Spíš na neznámé cizince bloumající tiše mezi zamyšlenými studenty práva a čekající na svou příležitost. No přece nebudete věřit povídačkám, že některý z nás... Vždyť víme, jaké to je, když student zůstane i bez té trochy peněz, co má.

Děkuji tímto neznámému cizinci, který strávil krásný večer s mými stravenkami a čtyřmi stovkami, projel se po městě s mou šalinkartou, půjčil si možná pár knížek na mou průkazku nebo zašel k zubaři na mou kartu VZP, pak se zbalil a vyrazil s příznivou slevou na můj juniorpas třeba někam do ciziny - ISIC-karta mu tam jistě dobře poslouží. Třeba mi pošle pohled. Nechal jsem mu pár svých vizitek. Děkuji mu za probuzení. Už se netoulám po fakultě s očima zavřenýma, ale koukám kolem sebe s hlavou plnou parafráze: Člověk člověku policajtem. Řeknete si - byl jsi blbej. To bych ti vzal jen proto, abys věděl - pro příště. Třeba i ten neznámý cizinec mě chtěl upozornit. Vím - vždyť jsme Češi, soudruzi - zpívá se v jednom hitu let šedesátých. Nechávám si to projít hlavou a nezbývá mi nic jiného než přikývnout. Nechávám si to projít hlavou znova. Zvedá se mi žaludek.

Někdy v únoru či lednu si ze studovny právnické fakulty odběhla na pár minut jedna studentka. Když se vrátila, byl její stolek čistý. Zmizela skripta, zmizely poznámky ke zkoušce, zmizely zvýrazňovače. Měla dva dny před zkouškou. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví.

Že by zase bloumající cizinec - vášnivý kleptoman sbírající právnické relikvie? Přece byste nevěřli, že by snad někdo z nás... Nebo že by strach z konkurence?

PS: Po zkušenbostech jiných kolegů není pro kleptomana posvátnou ani opuštěná taška studenta potícího se právě na zkoušce ani kapsy kabátů zavěšených v menze mezi davy studentů...

-béďa-