zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 25
ČLÁNEK: Počet zobrazení 1830. (Sessions 1792)
Kapesní komentář (zejména) k volebnímu zákonu
     

Kapesní komentář (zejména) k volebnímu zákonu

(Upozorňujeme čtenáře, že tento článek zcela porušuje zásadu objektivity a vyváženosti. Příznivcům ODS a  ČSSD z něj mohou naskákat pupínky, takže jeho četba je pro ně jen na vlastní nebezpečí.)

Roma locuta, causa finita. Tak by se daly zkráceně komentovat novinové články poté, co Ústavní soud poslal část volebního zákona do věčných lovišť. Opak je pravdou – nic nekončí, politici si jen pod sebou podřezali další větev a teď horempádem hledají ty nepodřezané. Václav Klaus nám ve večerních zprávách sdělil, že nepůjde na Ústavní soud spát a nebude si tam brát spacák. To bych mu taky nedoporučoval, protože ochranka je tam mnohem kvalitnější než v České televizi, takže by maximálně mohl bivakovat na schodech. Jako kdysi ten nešťastník kvůli restitucím, který, pokud mne paměť neklame, byl nakonec vyhoštěn i z těch schodů.

Po třech letech je poněkud těžší dohledávat kořeny celé kauzy. Na počátku nejspíš byly prosincové veletoče roku 1997 a následně mobilizační volby roku 1998.  Politici tehdy ztratili schopnost kritického myšlení. Jan Ruml sice v květnu vykřikoval, že Langer s Grossem připravují velkou koalici, ale sám tomu nejspíš nevěřil, protože potom by se asi po volbách choval trochu méně tvrdohlavě. Josef Lux s Honzou Kasalem byli příliš nenažraní a nedokázali ODS nabídnout nic, co by ji odvrátilo z cesty do náruče ČSSD. Nicméně možnost, že Klaus se domluvil se Zemanem už před volbami na celém scénáři, je velmi reálná.

Původní koncept opoziční smlouvy jako trvalého nástroje řízené demokracie však potřeboval pevné ukotvení především ve změně volebního systému. Jestliže mělo být trvale zajištěno střídání „pravicové“ ODS a levicové ČSSD u vlády, musely zbýt reálně na politické scéně jenom tyto dva subjekty. Zakázat jiné strany není tak jednoduché, takže se nejspíš mensoidní Miroslav Macek opět projevil geniálně a navrhl změnit volební pravidla. Člověk musí být geniální, aby dokázal Shakespearovi udělat z kláštera bordel bez ohledu na kontext.

Nakonec byla tedy ustavena na základě oposmlouvy komise, která měla zpracovat návrh volební reformy. Jelikož účelem bylo odrovnat menší partaje, bylo naivní od ostatních politických stran už jenom podivování, že jejich zástupci v takové komisi nejsou. V komisi zaujali přední posty Ivan Langer a Petra Buzková, oba to slovutní právníci. Nemá smysl se jim vysmívat za to, co jim už za nás Ústavní soud hodil na hlavu, každý si může udělat obrázek sám. Na druhé straně bonmot o tom, že když už se právník znemožní v soukromé sféře, v politice ho uvítají s otevřenou náručí, má něco do sebe.

Hlavním motivem volební reformy bylo „zjednodušení politického systému“ na dvě velké strany, pravicovou (ODS) a levicovou (ČSSD). Pomineme-li základní problém, tedy otázku pravicovosti ODS (de facto nesplňuje ani jedno kriterium, které se při definování pravice běžně používá), souběžně s prací ,,klauzemanovy‘‘ komise na reformě volebního systému Josef Lux a Jan Ruml zahájili proces konsolidace zbylých významnějších stran pravého středu a jejich transformace do jednoho velkého subjektu. Celá volební reforma tak šla od začátku do zdi, protože odpověď na zvýhodňování velkých stran byla ze strany těch menších postupná integrace. V zásadě logický úsudek obou velkých stran, který vedla oprávněná skepse k tomu, že by spojení lidovců a unionistů mohlo být životaschopné, se začal ukazovat nesprávným už na podzim 1998, kdy 4koalice zaútočila těsně na klauzemanovskou ústavní většinu v Senátu. Řízením osudu a pod tlakem oposmlouvy se spojenectví na pravém středu ukazovalo být čím dál životaschopnější, což překvapilo v té době (a překvapuje dosud) i samotného autora. Všímavý čtenář by pravděpodobně přidal do výčtu rozhodujících událostí ještě i smrt neprávem vysmívaného Václava Bendy a zvolení nezávislého Václava Fischera na jeho místo v Senátu, čímž byla prolomena v Senátu i ústavní většina.

Obě velké strany uspíšily práce na volební reformě, přičemž musely rezignovat na čistý většinový systém, který by vyžadoval změnu Ústavy. Po mnoha tahanicích společná expertní komise došla k šalamounskému řešení: nominálně se zachová poměrný systém, zvýší se počet volebních obvodů až na úroveň většinového systému, zachová se kuratela stranických sekretariátů nad kandidátními listinami a použije se jiný přepočítací mechanismus zbytkových hlasů. Pro ČSSD nebyl přijatelný ani d´Hondtův systém a tak se uplatnili i odborníci z naší fakulty, kteří navrhli drobnou úpravu čistého d’Hondtova systému. Vzhledem k neslavnému konci celého projektu nemá smysl rozmazávat, jak se upravenému systému začalo říkat (i když by to bylo v souladu s novinářským hyenismem). Co je však akademicky zajímavější, je spíše debata nad volební reformou, která proběhla na stránkách jiného, poněkud méně úspěšného fakultního Časopisu pro právní vědu a praxi. Argumenty zde prezentované prof. Janem Filipem svým způsobem předznamenávají odůvodnění nálezu Ústavního soudu. V Senátu na podzim 2000 ještě proběhlo jedno zajímavé divadlo, a to když se zdálo, že volební reforma díky rozvaze několika málo senátorů z ČSSD neprojde.

Záchranky před Senátem dávaly tušit, že když jde o věc, jde zdraví stranou. O Poslanecké sněmovně nemá smysl mluvit a můj názor na to, která komora by se měla zrušit při přechodu na jednokomorový systém, je poměrně znám, ať si Aleš Borkovec nesouhlasí jak chce.

Předpokládám ale, že tvůrcům volební reformy muselo být snad jasné, že pokud bude schopna prezidentská kancelář dát dohromady návrh na zrušení zákona, Ústavní soud mu vyhoví. Nemá smysl ex post dělat ramena, ale když Ivan Langer tvrdil, že někteří lidé znali rozhodnutí Ústavního soudu týdny dopředu, šlo prostě o vcelku jednoduchou právní úvahu a ne o nějaké temné pikle. Nedivil bych se, kdyby Ústavní soud nerozhodoval také pod tlakem vystoupení místopředsedy Brožíka, který před soudem prohlásil, že volební reforma nemá nic společného s oposmlouvou, a že proti takovým výrokům ohrazuje. Ludvík Vaculík (ten se líbí Janě Najmanové) by si jen povzdechl, že je škoda, že Ústavní soud nemůže posílat politiky do blázince. Já bych, tedy pokud svým slovům Brožík skutečně věřil, ho tam poslal. Jinak by byl na místě výjimečný trest padesáti ran holí, ovšem. A neplatil bych daně, dokud toho Langera nepověsí. Na stejném místě mě naopak velmi nadchlo vystoupení dr. Šimáčkové (osoba opravdu rozdílná od doc. Šimíčka), které prezident Václav Havel poskytl obvyklé filosofické entrée a ona to tam klauzemanovi pořádně natřela. Slušně a decentně, ale natřela.

Z některých komentářů po shození oposmluvní volební reformy dokonce zaznívalo, že Ústavní soud svým způsobem vzhledem k aktuálním preferencím rozhodl v neprospěch 4koalice a zachránil ČSSD. Podle mého názoru není tento aspekt až tak důležitý. Pokud by 4koalice se 35 procenty hlasů mohla na základě oposmluvní volební reformy sestavit většinovou vládu, šlo by z hlediska legitimity moci o katastrofu. Možná by to mělo pozitivní ekonomické důsledky a konečně by nastal ráj na zemi, ale ať už je laskavý čtenář příznivcem 4koalice málo nebo moc, taková situace prostě není společensky udržitelná. Nakonec, 4koalice je stejná sebranka jako ty ostatní. Dokladovat to lze na jiné související kauze.

Součástí volební reformy byla změna v zákoně o politických stranách, která zvyšovala platby za mandáty a snižovala státní příspěvek politickým stranám za obdržené hlasy. V průběhu přípravy senátního návrhu na zrušení části volebního zákona došlo i na otázku, zda se neopřít i do nového zákona o politických stranách. Odpovědí bylo překvapené udivení. Vždyť ta novela je pro 4koalici výhodná, těch peněz! A ty malé strany, moravisté a vůbec, ti nedostanou nic a dříve nebo později zmizí. Naštěstí tohle znělo jen na pozadí a vytknout se dá snad jen nedostatek aktivity. Takový Ivan Langer, když slyšel ještě teplý nález Ústavního soudu, už mumlal cosi o brněnském podhradí. A hned začal vyhrožovat, že ODS bude zase muset začít rozdávat privatizované podniky za sponzorské dary, aby měla na letáky. Předseda Klaus také nezklamal a objevil problematiku negativního zákonodárství. Zatím se diví, že existuje. Možná časem navrhne volbu soudců Ústavního soudu členy klubu Planeta Nova, protože jsou to také koncesionáři. A s velkou pravděpodobností nechodí zbytečně na Václavské náměstí.

Možná by bylo namístě poděkovat Ústavnímu soudu, že kriticky a rozumně hledí na podané návrhy a je poměrně jistou záchrannou brzdou, za kterou se dá zatáhnout, když chuligáni ničí zařízení našeho demokratického vláčku. Ale děkovali jste někdy záchranné brzdě? Prostě od ní čekáte, že bude fungovat. Když to samé budeme chtít od ostatních institucí, třeba bude lépe.

Jan Hladký

autor má rád psy

Jan Hladký

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 3 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 25

 

Chapadlo

JSEM JIŽ ZNAČNĚ OBNOŠEN - Rozhovor s prof. Josefem Bejčkem

Brautigan bořící i tvořící

Začátek světa

Vyhlášení soutěže Octopusu

NOVÝ UNDERGROUND aneb KNIHKUPECTVÍ BEZ SOUČASNÉ POEZIE A NETUCTOVÉ PRÓZY?

Jak se dělají státnice

Sčítání a my

Rovné volební právo II.

Poslední pomoc

Medvědí služba?

Menzy

Kytice a ti druzí

…a kam chceš dojet, člověče? NEVÍM, ALE JET SE MUSÍ

Kdyby...

Kapesní komentář (zejména) k volebnímu zákonu

Hospody

Chvála kantorské roztržitosti

Cimrman, právo a umění

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners