Chvála kantorské roztržitosti

Podle moderních astronomů je vesmír konečný. To je velice příjemná myšlenka – zvláště pro lidi, co si nikdy nemůžou vzpomenout, kam co založili.

W. ALLEN

Profesor přírodovědecké fakulty se dostaví za katedru a prohlásí: „Dnes vám předvedu svoji novou metodu, pomocí které lze preparovat žáby k výzkumným účelům.“ Sáhne do kapsy bílého pláště, vytáhne z ní balíček kulovitého tvaru a když rozprostře servítek, zjistí, že drží v ruce obloženou žemli se šunkou. Pohlédne na ni zrakem pochybovačným, zakroutí hlavou a prohlásí: „To je skutečně podivné, ale chtěl bych přísahat, že jsem dnes již posvačil.“

Nikoliv, to není (alespoň jak doufám) skutečný příběh. Jako každá dobrá anekdota nastavuje však životu vypouklé zrcadlo a je přehnanou podobou a trestí skutečných událostí.

Opravdové příběhy profesorské roztržitosti nejsou sice tak barvité, vyskytují se však v míře nezanedbatelné. Tak například význačný znalec středověké historie, který byl často zván k přednáškám do Itálie, zase jednou působil na své domácí filozofické fakultě v Brně. Přijde do posluchárny, přednáší, přednáší, a teprve za dobrou půlhodinu zjistí, že auditorium na něj hledí ustrnulými zraky. Zarazí se a bručlavě praví: „Zde bych měl zřejmě hovořit v českém jazyce, nikoliv v italštině. I když se stejně divím, že neznáte latinu a italštinu; vůbec by vám to neuškodilo.“

Ke ztrátě orientace však není vždy zapotřebí dlouhých zahraničních cest. Postačí k ní i velká aula právnické fakulty v Praze. Do této místnosti vedou dva vchody, každý z jedné boční strany. Kdysi tu přednášel profesor, který kresebnou kreací hodlal demonstrovat svůj rozbor. A jak už to tak v době vyspělé techniky bývá, nemohl najít křídu. I pravil: „Moment, moment, přemýšlejte chvíli sami, jak byste graficky vyjádřili náš problém“; a opustil aulu. Po necelé minutě se objevil v druhých bočních dveřích (když ještě před tím na ně zaklepal), zdvořile pozdravil a žádal: „Prosím, nebyl by tu k dispozici kousek křídy?“

Kantorská roztržitost nalézá své uplatnění nejen při přednáškách, ale i v dalších složkách pedagogického působení. Byl pátek odpoledne na konci zimního semestru. Examinátor dal zkoušenému vylosovat otázky a řekl: „Připravujte se, zajdu si do kabinetu pro plášť, dala se do mne zima.“ Odešel a v pracovně si oblékl svrchní kabát. Tu však začaly působit obvyklé stereotypy, označované též jako principy putování pivovarského koně. Pan docent si natáhl rukavice, nasadil klobouk, vzal deštník a s vyrovnanou důstojností odkráčel ke svému domovu. Na opuštěného studenta si vzpomněl až v sobotu dopoledne. Spěšně se vypravil na fakultu a od vrátného zjistil další sled událostí. Zkoušený prý předešlého dne setrval v místnosti docentově do dvacáté druhé hodiny večerní. Až pak se vzdálil, poprosil vrátného, aby zamknul kabinet a vzkázal, že se posluchač v pondělí k polednímu dostaví, aby pokračoval ve zkoušce. Examinátor ocenil takový zdvořilý a rozvážný postup (včetně rozumné doby příchodu) a v pondělí studenta již bez dalších otázek klasifikoval jako výborného.

Pomocí takových a jim podobných historek*) lze demonstrovat mnohé. Někdo v nich bude spatřovat důkaz pro tvrzení, že vysokoškolským hodnostářem bývá obtížné se stát, ale snadné je jím být. Jiný si nostalgicky připomene doby rakousko-uherské monarchie; tehdy si prý vysokoškolský profesor mohl dovolit úplně všechno s jedinou výjimkou těch případů, kdy by úkladným útokem usiloval o život ministru školství nebo jeho náměstkovi.

Podle mého názoru není kantorská roztržitost rušivou skutečností, kterou pouze tolerujeme s ohledem na věk a hodnost jejích aktérů. Naopak ji pokládám za funkční prvek v pedagogickém působení a vlastně součást učitelské kvalifikace. Plní důležité (byť obtížně plánovatelné) výchovné poslání. Vyvažuje všechny ty běžné školské výklady, jež operují se samými zákonitostmi a racionalisticky objasňují lidské skutky.

Roztržitý pedagog předvádí posluchačům, že svět je pln nepravidelností; učí tak studenty, jak se vyrovnat s takovými výjimečnými jevy.

Petr Hajn

*) Viz též knihu Hajn, P.: „Jak dnes vyniknout (Průvodce světem zvyků a triků expertových)„, Votobia Olomouc 1999 a  kapitolu „Nová hypotéza o  vědecké zapomnětlivosti„ (str. 108).