Cimrman, právo a umění

Je obecně známou skutečností, že mezi léty 1911 a 1914 působil Jára Cimrman vždy o zimním semestru jako soukromý docent občanského práva na vídeňské právnické fakultě (během letního semestru vyučoval na Terezianu diplomatickou etiketu). Kromě toho, že inicioval a v podstatě sám napsal novelizace ABGB schválené v letech 1914, 1915 a 1916, věnoval se plnou silou pedagogické činnosti. A právě do této doby se datuje několik událostí, které dokládají Cimrmanovu snahu o syntézu práva a umění.

Cimrmana k úvahám o nutnosti posílení citu posluchačů právní vědy pro umění pravděpodobně inspirovala událost, která se odehrála o zimním semestru roku 1897. Během své přednášky o problematické realizaci zástavního práva si všiml, že jeden ze studentů ho evidentně nevnímá a listy horečně popisuje čímsi, co nemá s Cimrmanovým výkladem nic společného. Své zápisky navíc doplňoval jednoduchými (a jak Cimrman při bližším pohledu postřehl, výrazně depresivními) kresbičkami brouků.

Cimrman: Was ist das, Franz?

Student: Kunst.

Cimrman: Ich gebe dir die Kunst!

Cimrmanovo odhodlání rozšířit výuku o další rozměr je na první pohled patrné. Je jen poněkud škoda, jak škodolibě podotýká vídeňský profesor Fiedler, že dotčený student brzy školu opustil, přestoupil na pražskou právnickou fakultu a studium dokončil tam. Podstatné však je, že od tohoto okamžiku byl Cimrman pevně rozhodnut obohatit nepříliš vzrušující výuku o emocionální aspekt a pokusit se budoucím právníkům alespoň pootevřít bránu uměleckého vnímání světa, bránu, která se během posledních let studia již téměř uzavřela. Tento záměr se vydal naplňovat v několika směrech.

Na úrovni odborné publikační činnosti je nutné připomenout alespoň několik prací, které rozvlnily stojaté vody c. a k. právní vědy a více či méně zaujaly odbornou veřejnost. Pilotním projektem byl útlý (a názorově zatím spíše zdrženlivý) spisek Recht gegen Kunst – Frage oder Antwort? (Heine & Kubiczek, Wien 1912), následovala série stále ostřejších článků v odborných právnických časopisech: Positives Recht, Naturliches Recht und die Kunst (Juristische Wissenschaft 1/1913), Positive Kunst und Negatives Recht (Zeitschrifft des Kaiserrechts 3/1913) nebo Was ist mehr? (Ziviljurist 1/1914). V těchto pracích dospíval Cimrman (k vlastnímu rozčarování) stále více k přesvědčení, že právo a umění organicky skloubit nelze – a názorově se přiklonil k dominanci umění jako příjemnější variantě. Příliš nepřekvapí, že monografii Heil Kunstler! mu již všechna vídeňská právnická nakladatelství vydat odmítla.

Cimrmanova pedagogická činnost prošla podobným vývojem. Zpočátku se s velkou energií zaměřil na výtvarné umění. Jeho cílem bylo, aby studenti v motivech výtvarných děl hledali a identifikovali různé právní instituty. Za tímto účelem na své semináře přinášel plátna svého přítele Klimta, která se však pro jistou monotematičnost neukázala být zcela vhodná. Naopak - studenty od studia spíše odváděla.

Cimrman obrátil svou pozornost k divadlu a vybízel studenty ke dramatickému ztvárňování probíraných smluvních typů. Na základě jeho myšlenky vznikly tzv. Schulgerichte, předchůdci dnešních rádoby anglosasky progresivních moot-courtů. Zvláštní důraz kladl Cimrman na to, aby se výuka vždy nesla v odlehčené a vtipné formě. O tom, že nebyl neúspěšný svědčí poznámka v deníku jeho kolegy docenta Wilfrieda Steina. „Cimrmanovy semináře, to je komedie,“ zapsal si Stein.

Konec Cimrmanovy pedagogické kariéry na právnické fakultě přišel náhle. Během suplování na semináři z finančního práva Cimrman názorně předváděl fungování daňové soustavy tím, že od studentů vybíral peněžitou dávku (kterou v zájmu maximální realističnosti nevracel ani za ni nic neposkytoval). Výuka se však setkala s ostře negativním ohlasem jak ze strany studentů, které obral o kapesné (a odkázal je na seminář kolegy Kepkeho o sociálních dávkách), tak ze strany kolegů pedagogů, kteří na to sami nepřišli dříve. Jejich soud o nesystematickém přístupu k výuce zbavil Cimrmana iluzí.

„Zbavili mě iluzí,“ zapisuje si Cimrman.

V únoru 1914 tak mistr opouští vídeňskou polytechniku a vydává se do Čech. Lze jen pociťovat uspokojení nad tím, že právě zde se i po devadesáti letech najdou univerzitní pedagogové, kteří sobě i studentům pokládají neobvyklé otázky a tak dále nesou Cimrmanův odkaz.

Po pěti letech na fakultě mohu říci, že právě jim děkuji.

Milan Vacík

(seminární práce do předmětu Právní teorie, 9. semestr)