Portréty přímluvců

Slovo bylo dáno člověku, aby skryl své myšlenky.

Tayllerand

Sbírky anekdot z akademického prostředí, vysokoškolské romány i paměti pánů profesorů dokazují, že vzájemné zkouškové intervence jsou stejně staré jako zkoušky samy. Příležitost k takovým pomluvám leckdo považuje i za zvláštní výhodu spojenou s kantorským povoláním. Podobá se prý deputátnímu uhlí, režijním jízdenkám či vajíčkům – křapkám, co je dostávají pracovníci v různých podnicích. Sám jsem formuloval zákon, podle kterého je student při zkoušce nadlehčován silou, která se rovná společenské váze osoby za něj intervenující.

Většina kantorů se však k takovým prosbám o shovívavost odhodlává váhavě, chápe je jako někdy nevyhnutelnou, ale málo povznášející životní obtíž, za kterou se slušný člověk stydí. Proto intervenují v poněkud zastřené podobě.

Zkoušková přímluva bývá kamuflována tvrzením, že si pouze dovolujeme informovat o některých skutečnostech, jež se týkají zkoušeného – o jeho nervozitě, složité osobní situaci i širokém rozsahu jeho ušlechtilých zájmů. Takové sdělení bývá někdy doprovázeno výrokem „nikdy neintervenuji“. Měli bychom mu věřit stejně málo jako obratu „upřímně řečeno“, jímž často prokládají svou řeč právě ti méně upřímní. A pokud někdo tvrdí, že na nás nehodlá působit, již s takovým působením začal.

Právník v roli přímluvce se rád hlásí k některé starořímské moudrosti; tvrdí například, že i examinační výkon by měl být uměním dobra a spravedlnosti (ars aequi et boni). Zároveň vysloví přesvědčení, že zkoušející bude soudcem náročným („na tom, prosím, trvám“),leč beroucím v úvahu všechny relevantní okolnosti. Pak již náš přímluvce postupuje jako obhájce ve věcech trestních, když uvádí rozsáhlý soubor polehčujících okolností, aby pro svého klienta dosáhl mírnějšího rozsudku.

Lidé se zvláště delikátní povahou nejprve dlouze rozmlouvají o nějaké odlehlé záležitosti, zejména se uznale vysloví o teoretických výzkumech zkoušejícího. Až na samém konci rozhovoru sdělí: „Tak mne právě napadá, že zítra u tebe dělá zkoušku Josef Novák...ano, ano Josef Novák. Ale proto jsem ti netelefonoval.“

Náročný vnitřní rozpor musí řešit ten, komu se příčí intervence a zároveň je měkká povaha a nedokáže druhým odmítnout jejich přímluvy o přímluvy.

Může se nechat inspirovat počínáním zdánlivě roztržitého profesora, jemuž je přičítán výrok: „Příteli, za týden u vás bude dělat zkoušku, pokud už ji snad nedělal, nějaký Potůček nebo Vodička či Říčka se jmenuje. Nu na tom tolik nezáleží, hlavně že jsem za něj ztratil slovo.“

K zvlášť zajímavým zápletkám dochází tehdy, když se přímluva setká se skutečnou roztržitostí páně profesorovou či s jeho ochabující pamětí. Tak prý kdysi na pražské plovárně prohlašoval jeden z party mladíků: „Zítra mě zkouší Miltschuh, nevím jak toho starého sklerotika zvládnu.“ Mezi mládenci se nalézal i syn takto označeného profesora právnické fakulty. Zjistil si, jak se jmenuje autor toho výroku, a projevil více synovské sounáležitosti než studentské solidarity. Tatínka prý večer zapřísahal, aby byl zcela nemilosrdný k tomu – jak se vyjádřil – drzému spratkovi. Pan profesor si poznamenal jméno onoho studenta, nikoliv však již jeho charakteristiku a smysl synovy žádosti. Druhý den pak potomkovi hlásil: „Ten tvůj kamarád, co jsi mi o něm včera říkal, nic neuměl. Dal jsem mu zkoušku jenom proto, že je to tvůj přítel a že jsi za něj orodoval.“ Svérázný druh protipřímluvy provozují i jedinci alibistického založení, když naléhají: „Až budeš dvacátého ledna v jednu odpoledne (poznamenej si to, prosím) zkoušet moji neteř Magdalenu (příjmení má stejně jako já), buď k ní naprosto objektivní a nic jí neodpusť.“

Tento příklad zároveň naznačuje, jak vzdorovat zkouškové intervenci. Nejlépe se uplatní onen zvláštní druh rafinovanosti, při němž se chováme jako myšlenkoví prosťáčci a za vyřčenými slovy nehledáme žádné skryté významy.

Petr Hajn