Mlčeti zlato
Divím se, že si ještě nikdo nevšiml, že byl na naší fakultě vynalezen nový způsob „zdravení“. Je tak prostý a přitom tak „všeříkající“, že ho mohli vymyslet jen právníci. Jsem na nás pyšná. Pravda, musím se přiznat, že mi dost dlouho trvalo, než jsem si na něho zvykla. Dokonce jsem ho ani dlouhou dobu nechápala! Ale dnes už jsem prozřela. Dnes už ho respektuji a občas (= vůči některým z vás) i dodržuji. Že nevíte, o čem mluvím? Ale to se divím, většina z vás ho často používá. Ano, je to mlčení! Většinou doprovázené tupým, pohrdavým či zcela lhostejným pohledem. V lepším případě pohledem vůbec žádným. Lepším proto, že mně podobné naivky a naivkové se mohou utěšovat, že jejich kolega je buď zamyšlený nebo hluchý.
Nicméně, jak už jsem řekla, snažím se tomuto, pro mě novému, paradigmatu chování přizpůsobit. Začínám chápat, že se „mladí perspektivní lidé“ řídí zákonem džungle, tzn. jen schopný, samostatný a zcela nezávislý jedinec přežívá. A tak dejme co proto zdravícím slabochům (hlupákům)! Pryč s nimi, když si nevystačí sami a potřebují společnost!
Rozdělme si tedy fakultu na dva tábory. V tom prvním jsou „japíci“ (pozn. yuppie = z angl. mladý perspektivní člověk, také zbohatlík) a v druhém slaboši, které maminky učily, že zdravit je slušnost. Šťastný je pro slušňáky ten den, kdy nepotkají ani jednoho člena antagonistického tábora a vídají jen samé zdravící prosťáčky. Běda však, když se na obzoru objeví japík. A nedej bože takový, který jim byl představen a oni tedy naivně předpokládají, že se budou zdravit. Omyl! Japíci klamou tělem! Zdraví vás jen tehdy, když jste jim představen jiným japíkem coby super kluk/holka. Takovýto způsob vyjádření sympatií jim však obvykle dlouho nevydrží. Za pár dní opět zdravíte člověka, který, jak zdá se, vás vidí poprvé v životě. Jiné to je, když něco potřebují, to dokonce někdy k pozdravu přidají i úsměv.
Nevím, jak vy, milí slušňáci, ale já jsem nejhůř nesla (samozřejmě předtím, než jsem se adaptovala), když jsem svou slabošskou potřebu sounáležitosti v podobě pozdravu vyjádřila u automatu na kávu. Tam je přímo fyzicky cítit, jak váš neopětovaný pozdrav nabývá na hlasitosti a síle. Máte pocit, že je to slyšet až na konec „kávové“ řady, a ta, jak víme, bývá setsakramentsky dlouhá. Prostě automat na kávu je pro toto vaše trapné faux pas to nejhorší místo. Copak na chodbě, tam se to ještě dá zamaskovat. V nejhorším případě se můžete tvářit jakoby nic, vzít nohy na ramena a prchat pryč.
Soucítím s vámi, zdravící slušňáčci, kteří vidouce známou tvář činíte, co vám dobré mravy káží. Soucítím s vámi, jestliže se na oplátku setkáte se zcela tupým a lhostejným „ksichtem“. A chápu to, že ač byste třeba rádi, nemůžete tuto trapnou situaci ukončit zbabělým ústupem, protože máte svoji hrdost a taky chuť na to kafe. Nezbývá vám, než doufat, že si vaši spolučekatelé pomyslí to, co vy...
Proto vám radím – buď se zatvrďte a nezdravte pro jistotu nikoho (ale to, prosím, jen v krajním případě) a nebo si coby moudří a vzdělaní lidé už ze zkušeností určete, kdo vám za pozdrav stojí a kdo ne. Doufám, že já za něj stojím, tak se nebojte a klidně mě zdravte. Zaručuji, že všem odpovím.
Vaše Barbora Pavlová, 1.ročník