Obrana mírného memorování

„Pomocí paměti se stáváme slovníky. Představme si mrtvý slovník. Ale představme si živý slovník. Slovník, jenž má schopnost přemísťovat své termíny a tvořit z nich úvahy, myšlenky, nové a nové varianty. Je mnoho lidí, kteří jsou dosti tlustými slovníky, avšak nemají obrazotvornosti, nejsou s to vytvářet poezii.“

Vítězslav Nezval

Dnes aby se kantor skoro bál použít ono omšelé „to musíte ze sebe vysypat, i kdybych vás o půl noci probudil“ či požadovat, aby žactvo něco odříkávalo „jako když bičem mrská“.

Také vysokoškolský učitel by prý měl odvrhnout duchamorné memorování, a dovolit studentstvu, aby veškerenstvo vědění nalézalo v encyklopediích, učebnicích, zákonech, tabulkách a na internetu.

Takové rozhodné názory, ta svatá válka vůči všemu paměťovému učení si říkají o to, abychom zaujali některý z rozvážnějších životních postojů a prohlásili například: „Zajisté, i když zase ….“.

Máme-li totiž hledat poučení v encyklopediích, u expertů či na internetu, musíme vědět kdy, na co a jak se jich ptát. A to vše předpokládá předběžné poznatky. K neobvyklým myšlenkovým přeskokům (té podstatě vší tvořivosti) potřebujeme také odrazové můstky a záchytné body.

Navíc učíme-li se něco nazpamět, překonáváme jistý druh nepohodlí a rozvíjíme svou vůli. Je to pak podobné jako s „kupeckými počty“. Petr Vopěnka (jeden z polistopadových ministrů školství a především vynikající matematik) mi před časem říkal, že operace s množinami a také kalkulačka jsou pozoruhodné objevy lidského ducha, ale stejně tak je žáčkům ku prospěchu, když klasickým způsobem sečítají dva sloupce trojmístných čísel. Musí se na tuto operaci po určitý čas naprosto soustředit; to prý je vynikající a jinak obtížně nahraditelný způsob, jak cvičit myšlenkovou koncentraci. Můj známý, dramatický umělec, si zase pochvaluje, jak si na nepravidelnostech latinské gramatiky vytrénoval hereckou paměť. Dodnes zná všechna ta gerundia i gerundiva a na sjezdech absolventů předvádí, jak by je podal hrdinný tragéd, naivka či mladokomik.

Existuje i cosi, čemu se říká autorská paměť, která literárního tvůrce nenutí, aby neustále přerušoval trysk svých myšlenek a hledal v informačních pomůckách; sama mu nabídne i ty zasuté školní informace, které by ho ani nenapadlo kdesi hledat. Zvlášť humoristé (například když si dobírají školní memorování) využijí takové trosečné pedagogické perly jako jsou zjištění, že „banán je chuti mdlé“ a „husa je pokryta peřím na omak mastným“.

A což teprve literáti ústní. Ti co chvíli oživí paměťové stopy a pobaví okolí nejen historkami ze života praktického, ale i učebnicovými znalostmi druhu „masturbace se vyskytuje u pavouků nikoliv jako surogát normální kohabitace, nýbrž jako její integrální součást“, na nichž si zakládal jejich vysokoškolský učitel. Taková moudrost je zajisté málo užitečná pro činnost rentgenologa, od kterého jsem ji slyšel. Pobavil jí však mnohou výletní a stolní společnost (i tím přispěl k prodloužení lidských životů) a občas si tak otvíral cestu k normální kohabitaci. Zároveň potvrzoval myšlenku neodarwinistů, že pevně zafixované poznatky činí naši komunikaci snadnější, splavnější, sympatičtější a usnadňují přechod k milování, které je vlastně jen pokračováním příjemného rozhovoru za použití jiných prostředků.

A tak i školní memorování (stejně jako mnohé jiné dlouhodobě provozované zvyklosti) přispívá svým přiměřeným dílem k tomu, aby lidstvo nevymřelo. Neustálé hledání v encyklopediích a obcování s internetem by mohlo mít důsledky právě opačné.

Petr Hajn