DOPIS Z  REICHU

ODS nedávno vydala další z řady svých politických pamfletů namířených proti Evropské unii a našemu vstupu do ní. Zatímco jeho čtení je vyložená ztráta času, měl jsem možnost podstoupit jinou životní zkušenost, totiž strávit během léta dva měsíce v Unii, konkrétně v Německu, a nutno říct, že můj pohled na věc se postupem času změnil až k dokonalému euroskepticismu. Některé výhody přistoupení, zejména ekonomické, tj. v našem případě zejména přístup k dotacím ze strukturálních fondů EU, jsou nezpochybnitelné, ale přestože peníze jsou vždy až na prvním místě, nejde jenom o ně, jak se vás pokusím na dalších řádcích přesvědčit. Některé problémy, které hodlám zmínit, jsou spíše německé, ale v širším kontextu se týkají celé západní Evropy.

Zásadním problémem EU je přistěhovalectví. Německo se s ním potýká už od příchodu tureckých gastarbeiterů po II. světové válce. Do Unie přichází legálně i nelegálně tisíce lidí o které Unie v zásadě nestojí, a o které se nedokáže slušně postarat. Fakta jsou taková, že drtivá většina výše zmiňovaných tureckých přistěhovalců jsou stále občany druhé (ne-li třetí) kategorie, nemají úplně stejný přístup ke vzdělání nebo zdravotní péči. Jejich ostrakizace je patrná na každém kroku. Jeden příklad za všechny: strojní inženýr z Řecka, 42 let, manželka Turkyně, 3 děti, stabilní příjem na vysoké úrovni, VŠ vzdělání, luxusní Mercedes, chtěl koupit dům. Jakmile prodávající zjistil, že není Němec, odmítl ho s prohlášením, že tady žádná „kretle“ (bavorský výraz pro verbež, špínu a taky cizince) bydlet nebude. A pak kde jsou ta lidská práva.

Cizince může v běžném životě (při jednání s úřady, v obchodech, restauracích atd.) zachránit jediná věc a tou je angličtina. Respekt k angličtině je vzhledem k národní hrdosti a historickým vztahům s Anglií podivuhodný, a těžko vysvětlitelný. Snad pramení právě z pocitu evropanství, ale dost možná také z pocitu, že Turci a Arabové obvykle anglicky nemluví.

Poslední poznámka k přistěhovalcům. Teď mě budou odborníci pranýřovat, jelikož jsem nestačil vše do detailů prověřit, ale jisté je, že Německo definuje své občanství jinak než my. Nárok na německé občanství mají lidé, kteří mají alespoň nějaké německé předky. Spousta lidí splňujících tuto podmínku žije na Ukrajině, v Polsku nebo v Sudetech. Zejména Ukrajincům stojí německé občanství a přístup k evropskému sociálnímu systému za trochu podplácení na matrikách (a nedělejme si iluze, že by to na Ukrajině byl takový problém).

Mezitím pokračovala jednání ČR s EU, uzavíraly se další kapitoly a licitovalo se o výjimkách a přechodných obdobích, kde jsme až nedůstojně ustupovali. Když jsem pak navštívil workshop o rozšiřování EU pořádaný na mnichovské univerzitě, zúčastnění si vyloženě libovali, jak to jde hladce. Závěry diskuse byly ovšem takové, že v současné době není rozšíření příliš vhodné, a pokud k němu dojde, bude to pouze politické rozhodnutí, stejně jako v případě našeho přijetí do NATO. Většina zúčastněných preferovala řešení vnitřních problémů spojených zejména s přechodem na společnou měnu.

Když oficiální část skončila a začala neformální diskuse, přišel jsem ještě o jednu iluzi, totiž tu o demokratické a rovnostářské Evropě, kde i malé státy mají své slovo. Portugalec, se kterým jsem mluvil otevřeně říkal, že v rámci Unie se Portugalska (nehledě na systém zastoupení) na spoustu věcí nikdo vůbec neptá. Rozhoduje hospodářská síla velkých států, zejména Německa a Francie. Jinými slovy, další neradostná vyhlídka.

Martin Lánský