Sláva příliš barokní nejen Čechie
Slunné dopoledne červencového dne tropických teplot, já, Praha a jeden skutečně volný den v měsíci. Odhodlán připomenout si sounáležitost s dějinami zemí Koruny české blížím se k Pražskému hradu. Jaký to symbol české státnosti! Vlajka vlaje, stráž stráží – moment, nestráží, protože se začíná střídat. Nejde o „velké střídání“, jen tři přijdou a tři odejdou – ale co to?! Doposud poklidně plynoucí řeka cizozemců s měšci nadívanými valutami (a ochotných vděčně zaplatit za každý kýč – díky Bohu za ně!) se zastavuje a hledí na střídání stráží. Anžto jsem tento ceremoniál viděl X-krát, skutečně bych rád jen prošel – pardon – pardonnez moi – promiňte – excuse me – entschuldigen… Snad raději počkám! V hlavě se mi nelichotivě procedí „Turisti!…“ – po chvíli vyplivnut davem na nádvoří odhodlaně vcházím do obrazárny Pražského hradu, abych shlédl jednu z pěti expozic výstavy „Sláva barokní Čechie“. ISIC sleva funguje, 40 Kč, batoh do trezoru, klíč s sebou a hurá na baroko!
První exponát… ouha – zase jako loni, vlastně jako vždy! Na první pohled se každá výstava zde pořádaná tváří vysoce profesionálně, ale kupodivu stále vykazuje stejnou vadu: vzdělávací sterilitu. Z neznámých důvodů se předpokládá, že co návštěvník, to akademik. Jistě by mne mělo těšit, že hledím na palladium, pacifikál, anti….? (a antifonář to není, protože ten poznám), ale nětěší, protože výkladový slovník cizích slov jsem si skutečně nevzal! Kochám-li se zpodobněním zkoušky vestálky Tuscie (nebo to snad byla Tucsie?), docela bych nepohrdl bližším výkladem této legendy – co, kdo, kdy, kde a proč?! A je-li vystavena kniha ze 17. století, u níž je uveden jen její latinský název na pět řádků, nepochybně by mne k blaženosti přivedl překlad tohoto názvu do češtiny. O chybějících popiscích k některým exponátům ani nemluvě… Také nelogičností uspořádání se již stávají výstavy na Hradě pověstnými. Obraz císařského páru a kousek dál barokní porodní kleště – žádný div.
Dvě hodiny jsem byl barokizován exponáty – vlastně až do chvíle, než jsem shledal, že je mi už vážně děsná zima (hradní klimatizace je skvělá, občas až příliš) a ,,to baroko je pořád stejný…“ – představa, že bych mohl navštívit čtyři další expozice na totéž téma mne pozoruhodně neoslovila. Měl jsem pocit, že Praha je jen kulisou vyzdobenou pro turisty, které význam té či oné pověsti příliš nezajímá. Ano, Babylón, v němž se Němci hlučně baví o čemkoliv, jen ne o Praze, Američané se diví památkám, Japonci se diví všemu (a všude se fotí, pochopitelně…) a česká rodinka se diví průvanu v metru… Podíval jsem se na předražené suvenýry, prošel jsem zahradami Hradu a odjel nakoupit obživu do hypermarketu… Konečně jsem uslyšel češtinu – tam je tedy pravá Praha! Hypermarkety podobné hradům – jaký to symbol české stát(d)nosti…
Tomáš Tyl