Funguje u nás právo?

Naše zákony jsou vesměs dobré. Mnohé z nich vycházejí ze znění jejich zahraničních kolegů, značná část již odpovídá směrnicím EU a jsou s nimi v souladu. Právo ovšem není jen souhrn někde napsaných a jinde uveřejněných zákonů a každý právní stát si činí nárok na to, aby se o něm mohlo říkat, že u něj tyto zákony také správně fungují. Je tomu tak u nás? Pokusím se to ilustrovat na následujících třech příkladech. Ne, nedivte se. Jsou to BOHUŽEL naprosto běžné případy činnosti orgánů České republiky.

Případ první ukazuje na schopnost naší policie – ochránce našich životů a majetků. A pokud jste se někdy smáli vtipům o policajtech, nejsou to vtipy, spíše krutá realita.

Ukradli mi mobilní telefon, z kapsy, to se stává. Bylo to v centru Brna, občany arabské národnosti. Zašel jsem proto na policii ohlásit ztrátu, naivně se domnívaje, že by pachatele mohli rozeznat podle kamer, když se tak chlubí, že je všude po centru mají. Leč prý to nejde a na mobil mám zapomenout - nic se nedá dělat, i když si jsem vědom možného viníka. Nevzdal jsem to a protože vím kde takové mobily končí začal jsem cílevědomě prohledávat brněnské zastavárny a jednoho večera asi po týdnu jsem ho v jedné z nich na Nádražní ulici opravdu objevil. Samozřejmě volně na prodej. Přivolanému policistovi jsem jej vložil do jeho upocené dlaně, aby jej mohl zabavit. Jasná věc... Leč díky tuposti policisty telefon nemám a majitel zastavárny se v koutku nahlas směje.

Zajímavé věci se ale nedějí jen na policii, ale i na soudech. Tam by už (alespoň teoreticky) měli být lidé vzdělaní a inteligentní...

Případ druhý se týká prvního soudního jednání, na které jsem vůbec přišel v Brně na okresní soud podívat. Šokovalo mne to. Spor se vedl o spoluvlastnictví takového většího stánku u brněnské přehrady. Za pultem seděla soudkyně – taková hodná paní, na protistrany sporu se usmívala a říkala jim, že se přece nějak dohodnou. Ten spor trval už sedm let! Sedm let se zřejmě paní soudkyně snažila strany přemluvit! Za tu dobu však stánek zchátral, shnil a spadl.

Třetí případ je jasný i právnímu laikovi. Jeden muž půjčil svému dobrému příteli (do té doby) značnou sumu peněz na podnikání. Ten z něj postupně lákal čím dál tím víc (na nakoupení neexistujících strojů, k nimž dokonce dokládal zfalšované doklady), až z něj vylákal 1 200 000 Kč a ty nevracel. Oba měli ke všemu platnou písemnou smlouvu podepsanou před svědky a dokonce dlužník před advokátem podepsal zástavní právo ke svému domu. Případ jasný jako facka. Všechny důkazy, které jsou třeba. Neexistuje nic, čeho by se mohl dlužník chytit. Jak dlouho už trvá soudu rozhodnout? Čtyři roky! Čtyři roky na tak jednoduchý případ, soud nebyl schopen svolat další jednání (první proběhlo v roce 1996) a rozhodnout v deseti minutách! Mezitím je věřitel ve finanční tísni – soudní poplatky přes 40 000 Kč, advokátovi, který nic nedokázal, 8 tisíc za jednání. Tak je tohle normální?

A na závěr, jako u každé bajky, poučení: Co měli v těchto případech všichni tři dělat? Já jsem se měl vykašlat na policii. Vzít s sebou do zastavárny dva vysoké kamarády, telefon si nechat ukázat a pak s ním jednoduše zmizet. Pán s kioskem jej měl jednoduše obsadit a vykašlat se na soud (tak jak to zřejmě udělala jeho odpůrkyně, což jí ale nebylo prokázáno). A známý měl místo 40 tisíc soudu a přes 10 tisíc advokátovi, kteří nic kloudného neudělali, tyto peníze dát skupince Ukrajinců nebo vymahačům. Ti by mu už peníze zajistili. Rychle a spolehlivě. Ne jako soudy, ne jako policie.

Vyvstávají teď ale jiné otázky. Do jaké míry mohu použít svépomoc, když orgány státu nefungují? Do jaké míry jsou zákony jen cárem papíru? K čemu je nám policie, když nedokáže vyřešit ani zdánlivě jednoduchý případ, když oběť trestného činu sama najde ukradenou věc, předá ji policii přímo do ruky a ukáže na viníka? Může mne opravdu někdo takový ochránit? Má vůbec smysl bránit svoje práva u soudu, když tak dlouho trvá? Není lepší staré dobré násilí, když vím, že státní orgány jsou nespolehlivé?

Posledních deset letech se chlubíme, jaká jsme demokratická společnost a jakým jsme právním státem. Přesto průzkumy ukazují, že soudům a policii nevěří více než 50% obyvatelstva. A my si říkáme, že tyto lidi musíme přesvědčit, že teď už to není jako kdysi, že teď se soudům a policii věřit dá. Nedá! Jsme to my, kdo se mýlí. Více než deset let od revoluce uplynulo a nezměnilo se nic. Na právnické fakultě dlouho probíráme zákony, ale k čemu, když je nikdo nenaplňuje. Nač je nám právo, když utone v bažinách neustálého odvolávání se k vyšší soudní instanci. Teď bychom se měli zaměřit spíše než na zákony samotné, na jejich vynucování. Měli bychom tlačit na to, aby se provedla reorganizace (spíše převrat) v policii. Už nikdo by nám neměl říkat: „Tak vás právě přepadli? Přijeďte sepsat protokol!“ Soudy ve všech věcech by se měly zkrátit, aby projednání případu do konečného rozsudku netrvalo déle než 2-3 měsíce. Dobrá spravedlnost je jen ta, která je rychlá a účinná. Spravedlivé rozhodnutí, které přijde za dva roky je bezcenné. Rozebíráme akademické definice spravedlnosti, ta ale v praxi pouze pláče opodál, pošlapaná tunami interních směrnic.

V Sovětském Svazu měli také dobré a kvalitní zákony. 2. sovětska Ústava z roku 1936 byla velmi demokratická a v souladu se západními…

Jiří X. Buryan