Klíče k příštímu přijímacímu řízení
"V hubě život Čechů; opravuji - v hudbě ...."
(dle pásma bratří Justů:
Ústřední půjčovna myšlenek)
V autobusu jsem zaslechl, jak paní říká své sousedce na sedadle: „Našeho Kájíka nedám do houslí. Hudeček z něj stejně nebude, na to nemá. Chceme, aby šel jednou na práva. Ať se radši učí věci, co mu pomůžou u přijímaček.“
Doslova za tepla jsem předestřel tento výrok v naší akademické sauně, kde se s učiteli dalších univerzitních fakult potíme a vedeme řeči.
První na tuto myšlenkovou návnadu zaťukal kolega z lékařské fakulty. „Něco na tom bude.“ Odmlčel se, a jako kdyby mluvil z katedry, prohlásil: „Prostou metodou statistickou bylo zjištěno, že rodiče (pěstouni), kteří dali své dítě učiti hře houslové, umírají v průměru o tři léta dříve než rodiče (pěstouni), kteří svým dětem hudební vzdělání vůbec neposkytli.“ Po nové zámlce nám sdělil, že se nejedná o jeho vlastní výzkumný závěr. Prý citoval z předmluvy k prvnímu sešitu Cimrmanovy houslové školy.
„Byl bych pro seriózní debatu. Výrok paní z autobusu možná není sympatický, ale je symptomatický,“ ozval se z horní saunové lavičky psycholog, co si libuje v latinských slovech. „V době naší adolescence jsme se učili hrát na housle ne proto, aby se z nás stal Kubelík nebo Váša Příhoda. Nějak se prostě víc chápala edukační a relaxační úloha hudby. Dnes do všeho předčasně vnášíme principy kompetice, a to má destrukční účinky na nevyzrálou dětskou psychiku.“
„Nebyl bych proti soutěži,“ ozval se okamžitě svalovec z fakulty tělesné kultury, aby hájil hodnoty svého povolání. „Já už jako kluk jsem bral všechno sportovně. A nijak mne to nezdrtilo. To jednou jsem přišel z houslí u pana řídícího Láznického a hlásil našim, že jsem ten den byl nejlepší. Naši tím byli jednak nadšeni a jednak tomu nechtěli věřit a prý jak jsem to zjistil. No, hráli jsme společně, a já byl nejdřív hotov, první v cíli, povídám. To málem odrovnalo mámu s tátou, ale do houslí mě posílali dál a ještě se chlubili známým tou mou hláškou.“
„Na reakci svých rodičů jenom potvrzuješ, že věci a jevy nejsou zdrojem stresu nebo radosti samy o sobě. Záleží na tom, jak je člověk komponován, jak na zevní podněty reaguje jeho vnitřní já,“ psycholog se znovu uplatnil.
„I mé muzicírování poskytlo zploditelům občasnou potěchu“, souhlasil jazykovědec. „Například ve Škole hry klavírní byla etuda s označením Volné ohbí. Takový výraz, a jistě chápete proč, velmi provokoval mou pubertální fantazii. Můj hudební preceptor z Křivsoudova, pan Maršoun (Panečku, to bylo jméno pro venkovského kapelníka!) mi podal svérázné vysvětlení: „To se tak jmenuje ta skladbička, jako se jiná třeba jmenuje Červená sukýnka.“. Protože jsem nebyl spokojen s jeho odpovědí, obrátil jsem se na otce. Z mých zrudlých tváří se dovtípil, na co asi pomýšlím, a vysvětlil mi rozdíl mezi ohbím a jinou, poněkud podobně nazývanou částí těla. Přispěl tak k mé výchově anatomické, sexuální a filologické.“
„Právě jsi potvrdil, jak ta paní v autobusu uvažovala jednostranně,“ zabručel filosof. „Každý myšlenkový podnět vyvolává i jiné podněty, někdy hodně vzdálené.“
Podpořil ho matematik: „Máš pravdu. Navíc mě už mockrát napadlo, jaká důmyslná věc je notový zápis. Kolik kombinací se dá v hudbě vytvořit z omezeného množství prvků. Asi už je to tak, že pěstování hudby má nejen estetický význam, ale rozvíjí také exaktní myšlení. Vezměme si takového Einsteina...“ „...nebo profesora Weyera z předválečné brněnské právnické fakulty, co celý život hrával v smyčcovém kvartetu“, skočil jsem mu do řeči. „On totiž notový záznam je i důmyslný normativní systém.
Má obecnou a zvláštní část, pravidla a výjimky. Vraťme se však k začátku naší debaty. Ta paní, co svého Kájíka hodlá od šesti let připravovat k přijímačkám na práva, a proto ho neposílá do houslí, se možná mýlí. Dokonce bych řekl,“ učinil jsem dramatickou pauzu, „že mezi klíči, které budou otevírat bránu k studiu práv a jiných oborů, jsou i klíč houslový a basový.“
Touto, jak se domnívám, elegantní myšlenkou, by bylo možné ukončit záznam rozhovoru o hudbě. Nebyl bych však upřímný, kdybych zamlčel, že se ozval ještě náš svalovec a tvrdil: „Hoši, hoši, my jsme tak chytrý. My jsme mnohem líp teoreticky vyzbrojený, než byli naši rodiče. Jenže oni nás do houslí nebo na klavír posílali. Kdežto my všichni tady, z našeho saunovýho spolku, tedy až na jednoho, co nechává učit dceru na zobcovou flétnu - a ten to možná dělá z důvodů dechových,“ pohlédl na kolegu z lékařské fakulty, „my jsme, nejspíš z pohodlnosti, zůstali jen u tý teoretický výzbroje.“
V tu chvíli jsme ocenili jednu z výhod, jaké přináší debatování v sauně. Když se tam člověk dostane do rozpaků, může, vydávaje neandrtálské zvuky, vklouznout do bazénu se studenou vodou.
Petr Hajn