Pirátský shareware

aneb

chybovat je lidské

A používat v České republice český program šířený pod shareware licencí může být nelegální. A žalovatelné. Že je to hloupost? Ne tak úplně.

Ujasněme si pro začátek pojmy. Licencí se zde rozumí svolení autora užívat dílo (v tomto případě většinou program a související knihovny, manuály apod.), nikoli ve smyslu licenčních smluv k předmětům průmyslového vlastnictví podle obchodního zákoníku (ObchZ). Oč je totiž „licence“ pojem právně nepřesnější, o to je zavedenější.

Pod sharewarovou licencí si pak představujeme licenci takovou, která umožňuje uživateli vyzkoušet zpravidla plně funkční dílo za dodržení časového omezení – trial, a free licencí program daný uživatelům k dispozici bez časového limitu, po kterém by bylo nutno program odinstalovat, či zaregistrovat (a samozřejmě zaplatit). Beer-, postcardware a další licence jistě sami znáte – princip je tentýž, autor si jen vymíní za užití programu například zaslání pohlednice Vašeho města.

Licencemi GNU-GPL se zabývat nebudeme – mnohem lépe to zvládl Matěj Cepl v článku Právní rozbor dvou volných licencí z hlediska českého práva

Český Autorský zákon prošel zásadní omlazovací kůrou. Namísto 27x novelizovaného zákona č. 35 z roku 1965 máme zákon zbrusu nový, starý jen rok a půl. Zákonodárce se pokusil přizpůsobit naše dýchavičné autorské právo překotnému rozvoji informačních technologií a samozřejmě také evropskému právnímu prostředí. Ne vždy zcela dokonale.

Pokud používá český subjekt dílo zahraničního autora, který mu v souladu se svým právním řádem poskytnul k takovému užití svolení, například prostřednictvím licenčních ujednání na stránkách, ze kterých je produkt stahován, či typicky souboru readme.txt, je vše v pořádku, neboť právní vztahy vzniklé z tohoto užívání se budou zpravidla řídit právem sídla či bydliště autora, coby poskytovatele charakteristického plnění. A podle řady právních systému může autor udělit souhlas k užívání i jednostranným právním úkonem – prohlášením. Jak prosté.

Náš autorský zákon je však v tomto případě nelítostný. Říká se v něm:

Autor má právo své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v  případech stanovených tímto zákonem.

a dále...

Majetkových práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná a  nelze je postihnout výkonem rozhodnutí; (...)

Zpět k pramenům – co je to podle českého právního řádu (úpravy v OZ) smlouva? Dvoustranný právní úkon, sestavájící ze tří prvků: návrhu na uzavření smlouvy, jeho přijetí a smlouva je uzavřena okamžikem, kdy navrhovatel obdržel přijetí své nabídky od obláta. Zásadní problém bude tentokrát tvořit obecná část českého občanského zákoníku, ve které se totiž, krom jiného, praví následující:

§43a Návrh na uzavření smlouvy Projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen (Jen! pozn. red.) jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.

Bohužel nemůžeme ani sebekrkolomnějším výkladem dovodit, že by i výslovné udělení svolení, které je vystaveno na stránce s odkazem na příslušný počítačový program, či “licenční ujednání”, se kterým souhlasíte při instalaci, nebo třeba soubor “copyleft.rtf” přibalený k samotnému programu, byl určen jedné nebo více určitým osobám... Není. A dále: takové prohlášení autora je v českých právních luzích a hájích pouhým invitatio ad offerendum (výzvou k podávání návrhů). Takže ani po naší odpovědi, například prostřednictvím registračního formuláře či elektronické pošty, by nedošlo k uzavření licenční smlouvy – tato odpověď by teprve byla návrhem. A protože se pohybujeme v režimu občanského zákoníku, nemůžeme se ani odvolávat na případné obchodní zvyklosti ani konstruovat konkludentní právní úkon.

Tento paradox (reálně statisíce počítačových pirátů v ČR, počítajíce v to i ctihodné instituce jako univerzity, knihovny a ústřední orgány státu) je řešitelný dvěma způsoby. První, a, mezi námi i graciéznější, způsob představuje drobná novelka Autorského zákona, která by z ustanovení § 12 odstavce prvního vypustila slovo „smlouvou“ a celý by tak zněl:

Autor má právo své dílo užít a udělit jiné osobě oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v  případech stanovených tímto zákonem.

Neznáte někdo nějakého bdícího poslance, který by chtěl získat bodíky u počítačově gramotné právnické veřejnosti? Hm. Já také ne...

Druhý způsob, který není až tak elegantní, ale je alespoň plauzibilní (tedy nikoli nutně správný, ale v odborné diskuzi dobře Hajnitelný), představuje argumentace mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, a dobrými mravy. Pro náš případ budou myšlenkový základ tvořit smlouvy tři, a to Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, která vyšla ve Sbírce zákonů jako vyhláška MZV 133/1980 Sb., novější Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském ze dne 20.prosince 1996, kterou známe jako sdělení MZV 33/2002 Sb.m.s., a Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS)-Příloha 1c Dohody o zřízení Světové obchodní organizace-sdělení MZV č. 191/1995 Sb.

Ve všech je, krom jiného, výslovně uvedeno, že úprava právní ochrany autorských práv legislativou členských států dohod působí vždy ve prospěch autora. Ustanovení § 12 odst. 1 českého AutZ tedy v daném případě působí proti smyslu a zásadám a koneckonců i liteře mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána.

A závěr? Nezbývá, než se spolehnout, že používání českého shareware je sice užitím díla bez platného svolení autora, ale že by případná žaloba autorova na uhrazení náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení musela být soudem odmítnuta, neboť by se nutně příčila zásadě spravedlivého uspořádání vztahů. A čekat na novelu autorského zákona.

Martin Strnad

Zajímá-li vás problematika autorských práv a moderních technologií, vřele doporučuji návštěvu www.itpravo.cz