V posledních letech patří k oblíbené formě sebestylizace prohlásit se za konzervativce. Typickým představitelem tohoto druhu je mladý muž nosící obleky z dobré anglické látky značky OP Prostějov. Kouří dýmku a obdivuje baronku Thatcherovou. V době nedávné vzhlížel k Václavu Klausovi, ale se změnou politické situace již vyjmul tohoto bůžka z pomyslné domácí svatyně. Za krystalické exempláře považuji členy obskurního spolku Mladí konzervativci (čtenář nechť sám laskavě zváží, zdali již sám název spolku není contradictio in adiecto).

Ptáte-li se takového člověka na myšlenkový základ jeho přesvědčení, dostanete začasto odlišné odpovědi. Jeden možný model nabízí mukačevský rodák Rio Preisner, po emigraci působící na pensylvánské univerzitě. Formou platónského trialogu tvrdě účtuje se vším, co není poplatné jeho filozofii. Tou je katolicizmus ultramontánního střihu. Filiace zla se táhne od gnose přes středověké heretiky a protestanty k Hegelově dialektice, Marxovi a postmoderně. Největšími nepřáteli lidstva jsou komunisté (samozřejmě), socialisté (nepřekvapí) a nejrafinovanější ze všech tzv. leví liberálové (ejhle). Za těmi všemi je cítit sirný zápach starého známého Nepřítele alias Satana (pro fanoušky Star Wars temná strana Síly).

Tito ďáblovi služebníci ovládají naši planetu prosycenou potratářstvím, euthanasií a atheismem. Čelí jim jen hrstka pravověrných osamělých „křesťanských poutníků“. K dovršení všeho zla zbývá jen volba liberálního papeže do čela Církve. A pak přijde konec aneb Apokalypsa, kdy Kristus tvrdě zúčtuje se všemi odpadlíky. S touto neblahou vizí pan Preisner spojuje pocit určitého zadostiučinění („Já vám to říkal, ale nedali jste si říct…“). Trochu autora podezírám, že se na tuto chvíli těší. Zřejmě si představuje sám sebe, jak vyhrává na harfičku s cherubíny. Existuje lék na tuto společenskou nemoc? Prakticky ne. Medievalizace naší společnosti není prakticky možná, což si uvědomuje i sám autor. Ale snad by podle něj pomohlo alespoň obrátit se v ekonomii k modelu minimálního státu. To ovšem od naší zbyrokratizované zkorumpované demokracie, prenatálním to stadiu veškeré totality, nelze očekávat. Za nejzajímavější z celé knihy považuji hned první kapitolu, která obsahuje jakýsi test či lakmusový papírek, jenž má odhalit vztah čtenáře k opravdovému konzervatizmu. Tedy osloví-li vás popis korunovačního obřadu Karla IV., krále z boží milosti par excellance, pak jste konzervativec a nejste úplně ztracen.

Možná se vám zdá, že jsem knihu příliš pohanil, ale já se jen pokoušel přizpůsobit se stylu tohoto konzervativního radikála. Dílo se nečte rozhodně snadno, obsahuje řadu filozofických a teologických obratů, místy sklouzává až k exhibicionismu, ale rozhodně nenudí a zaujme svým, v dnešní době neobvyklým, pohledem na současné problémy. Ale adrenalin se vám možná trochu zvedne. Jako mně.

Preisner, Rio: O životě a smrti konzervatismu, Votobia, Olomouc 1999.