Ano, například poštovní doručovatelky, důchodce z Masarykovy dělnické akademie, některé studenty a snad i některé učitele. Jak se blíží čas přijímacích zkoušek, začínáme potkávat i mladé uchazeče o studium na právnické fakultě. Buď se ptají kde je podatelna, nebo s vyplašeným výrazem bloumají po chodbách hledajíce přednáškovou místnost, kde se právě odbývá přípravný kurs.
Na jeden takový kurs jsem minulý semestr zašel. Už jen proto, že sám jsem jej kdysi absolvoval. Měl jsem tak trochu strach, že budu sentimentální a budu vzpomínat na staré dobré časy. Sedl jsem si proto vedle jedné opravdu hezké slečny, kde jsem měl jistotu, že vůbec nebudu mít důvod a čas připustit si nějakou nostalgii.
Nečekal jsem od návštěvy jedné z odpoledních seancí přípravného kursu nic převratného, ale pevnou kontinuitou výchovy mládeže v českých zemích jsem byl možná trochu překvapen. Když slyšíte tu samou přednášku už asi potřetí, včetně několika pasáží a bonmotů, které si pamatuji doslova (to je například ta vtipná část, kde je studentům vysvětleno, jak se píše a čte příjmení Durkheim), cítíte se trochu podivně. Není důvod měnit vítěznou sestavu ani kvalitně napsanou přednášku.
Jako velmi zvláštní mi připadlo, že někteří uchazeči přicházeli na přednášku pozdě. Nemělo to žádnou logiku, protože za ten kurs platí. Na druhou stranu, až budou studovat, řádně zapsáni v prezenčním pětiletém studiu, pod tlakem neviditelného pařátu trhu práce tento zlozvyk ještě prohloubí. Nakonec začnou některé přednášky vynechávat a na promoční hostině si už nebudou schopni vzpomenout, na které přednášce byli naposledy – možná to byl ten Ústavní soud se Šimíčkem, možná tou poslední byly reálné kontrakty, kde doktorka Židlická vyprávěla o mutuu. Ta neúcta k vlastním (rodičovským ?) penězům mi vyráží z ruky argument, že studenti začnou pořádně chodit do školy až v době, kdy budou muset platit školné.
Když jsem se pokradmu rozhlédl okolo, viděl jsem ty samé tváře, které jsem vídával kdysi, v dobách, kdy jsem ještě vůbec neměl zdání o tom, jaký strach by ve mně mělo vzbuzovat nábožné vydechnutí: „Marta“. Všude kolem inteligentní obrýlené chlapecké obličeje (právě domlouvali nějakou „bečku“ na přehradě) a vskutku elegantní, hezké mladé dámy. (samozřejmě, že jsem z povahy věci pro přednostní přijímání půvabných slečen, ale přijímací řízení už je takové, jaké je - spravedlivé). Po hodině krasopisného zapisování důležitých údajů, které snad vedou k získání možnosti být vyučen právu, se slečna odvedle omluvně usmála, vytáhla Cosmopolitan a začetla se do popisu způsobů, jakými lze zvýšit kvalitu intimního života. Snad aby dala naprosto zřetelně najevo, že jsou i důležitější věci na světě než právo.
Denně je potkáváme na chodbách fakulty. Ještě je neznáme, někdy se pozdravíme, občas se potřebují na něco zeptat. Právě prošli přes přijímačky a čeká je přípravný kurs, tentokrát pětiletý. My už to máme za pár, víme, že šedivá je teorie a život je jinde. Víme, že nejdůležitější předmět je tělocvik, na studijní chodíme zásadně ve dny, kdy je krásně, škola nás láká jen kvůli mailu či internetu a v menze chodíme obvykle na „volnou“.
Hodně štěstí. Vám, co jste právě přišli, i vám, kteří se už chystáte jít.
