S tímto zvoláním se jeden ze dvou spoluautorů tohoto článku potkal hned několikrát toho dne, kdy naši slavní reprezentanti zvítězili na olympijských hrách a celou naši zemi zaplavila vlna "furoru hockei". Měl toho dne vyrazit se svými přáteli na pravidelný víkendový výlet. Leč všechno bylo jinak. Když přišel na nádraží, jeho kolegové postávali v hale zmalovaní tak, že by se za to nemuseli stydět ani indiáni kmene Siouxů. O indiánech je známo, že špatně snášejí alkohol. Tito hoši vstřebávají lihoviny celkem dobře, ale v toto ráno byli již vydatně nasyceni. Konečně jako nemalá část národa. Podobných synů prérie bylo možno uzřít velké množství po celé zemi. Vesměs byli zabaleni do špinavých vlajek a páchli podivnou směsicí alkoholu, potu a snad i moče. Obecné euforii nepropadli asi jen kojící matky, na rakev střádající babičky a hrstka zapšklých intelektuálů.
Proč tyto orgie nevázaného veselí? Léčení si komplexů národa lenochů a hospodských žvanilů, který je někde v hloubi své slovanské duše neotřesitelně přesvědčen o svém zneuznaném géniu a výjimečnosti, ba dokonce nadřazenosti nad všemi okolo, což dává halasně najevo bitím se v prsa, svou xenofobií, rasismem či oplzlými říkankami o zlatých českých ručičkách.
Sladká pilulka v podobě vítězství českého hokejového týmu je pak jen drogou posilující zmíněné paranoidní vize o národní výjimečnosti. Ano, můžeme se ukájet nad úspěchy dvacítky příslušníků naší elity. Ano, můžeme se opájet blažeností a opíjet alkoholem, ale bude to jen psychická masturbace, která neskryje smutnou skutečnost, že se ráno probudíme do obludné kocoviny, do krachující ekonomiky, do atmosféry prosycené všeobecným odporem k práci, ať už u soustruhu nebo rýsovacího prkna. Ten den zbyde jen vzpomínka na heroicky prožitý včerejšek, kdy jsme společně s dalšími desítkami tisíci lidí skákali a zpívali prostonárodní písně páně Davidovy, pili coca-colu a močili si do nohavice. Chvíli asi potrvá, než si uvědomíme, že huse orlí pero za kloboukem nepomůže k tomu, aby létala.
