Nechodím často na velké koncerty. Někdy nemám čas, ale většinou je to kvůli tomu, že se mi nechce obětovat nemalou částku za vstupné. Střídavě si pak blahořečím nebo lituji podle toho, jak koncert dopadl, respektive co se o něm dozvím od přátel či z novin. Často jsem přemýšlel, jakou kapelu bych určitě nevynechal. A obvykle jsem skončil u Sisters of Mercy. Jednak mám hudbu této kapely opravdu rád, ale byl v tom i řádný kus alibismu, an jsem věděl, že už jsou hezký čas naprosto pasivní, a tak se jejich koncert jevil velmi nepravděpodobným. Když mi pak kamarád jen tak u pivka oznámil, že Sisters přijedou v lednu do Prahy, málem jsem samým překvapením spadnul ze židle. Nicméně neváhal jsem. V příslušný den jsem tedy stál s lístkem za hříšné peníze v kapse a kamarádem po boku před branami Výstaviště. Zjevně jsme nebyli sami, kdo byl zvědav na chladné litanie gotického rocku a la Andrew Eldritch and company. Fanoušků bylo opravdu hodně a řádnou chvíli tedy trvalo, než byli všichni vpuštěni, obzvlášť když procházeli dvojitou osobní prohlídkou.
Díky výše zmíněnému mě nepřekvapilo, že koncert začal později, a stejně tak mě nevyvedlo z míry, že si Sisters přivezli předkapelu. Což už konečně avizovala i přítomnost bicích na pódiu . Jevilo se mi totiž krajně nepravděpodobným, že by zaměnili automatického dr. Avalanche za živého bicmena.
Zmíněná předkapela se jmenovala Scoda Blush, pocházela z Německa a hrála dosti unylý rock. No budiž. Tu půlhodinku jsem nějak přetrpěl. Po delší přestávce nenásledovaly ovšem Sestřičky, ale další germánská předkapela - Think About Mutation. Teď, když už emoce vychladly, mohu říci, že bych si je snad někde v klidu jednou poslechl. Jejich hudba byla módní směsí několika žánrů - housu, industrialu a kdovíčeho ještě. Hodně nahlas. Zpěvák byl neuvěřitelně komický. Připomínal baletního sólistu z estrády Ein Kessel Buntes. Vrchol byl, když se s výkřiky "Beat me house" bil pěstí do hlavy. Ano, tam je tvůj problém, pomyslel jsem si. Po čtyřiceti minutách konečně odchod. A následovalo... Téměř hodinové ticho!
Okolo tři čtvrtě na 11 se začal objevovat kouř a rozsvítila se světla. Asi za deset minut vtrhnul na pódium frontman se dvěma neznámými kytaristy a Sestřičky začaly s First And Last And Always ze stejnojmenného alba. Rychle jsem si uvědomil několik věcí. Jednak, že zvuk není zdaleka v pořádku, dále, že na blond obarvený a ostříhaný Eldritch (sic!) není zrovna v ideální hlasové formě, a konečně, že přes ty tři výrazně vertikálně vychýlené jedince, kteří stáli přede mnou, věru mnoho neuvidím. Obzvlášť když lídr neustále mizel v mlze, které bylo na podiu až přehršle.
Mohu, myslím, zodpovědně prohlásit, že repertoár kapely znám celkem důvěrně, přesto jsem měl místy potíže identifikovat jednotlivé skladby a někdy jsem byl úplně mimo (že by se jednalo o nové věci? Netroufám si doufat.). Tyto mé potíže zapříčinily jednak již zmíněné nedostatky (zvuk, hlas) - a snad i dílčí změny v aranžích.
Konkrétně tedy došlo na Amphetamin Logic, Lucretia My Reflection, Fast Food, I Was Wrong, This Corrotion, Temple of Love, atd. Osobně mě mrzí, že nezařadili ještě třeba Black Planet a především Marian. Co mě však doslova šokovalo, byla délka koncertu. I s přídavky... hodina! Minuta produkce hlavní hvězdy večera mě přišla téměř na 10 Kč. To od nich bylo pěkně nemilosrdné! Poučení? Když se mě známý ptal, jestli pojedu na Guitar & Voice of Led Zeppelin, s úsměvem jsem odmítl. Vzpomněl jsem si na to, co říká kamarád: "Page už je tak vychlastanej, že se mu třesou ruce, a Plant je na tom s hlasivkami podobně." Možná se mýlí. Koncert to byl prý pěkný, ale já už pokoušet štěstí s další legendou nehodlám. Půjdu radši na nějakou mladou partičku, která na pódiu nechá duši a mě to nebude stát víc než padesátku.
