Nutno předeslat, že autor ve zvýšené míře využívá básnické licence na uvedení nespisovného, ba co více, neslušného výra-zu, a to opakovaně. Tento rozbor pak lze svým způsobem chápat i jako odzbrojení těch škarohlídů, kteří pod průhlednou záminkou mravní zkaženosti autorovy záměrně oslabí sílu jeho básnického odkazu a ten pak nenechají dopadnout plnou vahou své myšlenky na nebohé čtenáře, kteří až do skonání budou existovat s jakýmsi blíže nespecifikovatelným pocitem, že jsou o cos ochuzeni.
Autora nutno označit za člověka navýsost vnímavého, se schopností rozpoznat palčivý problém a s umem sobě vlastním jej, a co víc - formou vytříbeně uměleckou, pojmenovat: ubohá zvířena, ač v postavení vedle člověka navlas stejném, je jím nenáviděna, to jen pro svou nejzákladnější ze všech potřeb, totiž vyměšovat. Člověk žije ve svém pseudosvětě, kde jím vytvořené artefakty nazývá památkami a hystericky je ochraňujíc jim dodává vážnosti, uvádí je v postavení jakési nadvěci, která je však ve skutečnosti v poměru k veškerenstvu na stejné úrovni jako holubem případně hystericky chráněný a jím zvýjimečněný holubí exkrement. Co vede člověka k jeho neotřesitelné představě, že právě jím tvořené artefakty jsou hodny zvláštní ochrany, aha?
V duchu naznačené myšlenkové cesty se lze ubírat navýsost pohodlně po dobu rozboru prvého dvojverší. Zprvu přehledná a jasná hypotéza se ale se závěrem této epochální básně komplikuje a dává možnost vzniknout hned několika, a nutno dodat že, bohužel, v jistém ohledu protichůdným, variantám. Autor totiž, jak by se mohlo zdát, sám pravděpodobně propadá pocitu jakési výjimečnosti, naznává, že sám je hoden výše popsané zpochybňované nedotknutelnosti, dovedeno ad absurdum se sám považuje za památku. Lze se domnívat, že propadl všeprostupující mánii odsuzovat nevinné zvířecí tvory a trestat je za skutek z jejich hlediska naprosto přirozený, v tomto případě nejlehčí formou postihu, totiž vulgárním ponížením. Výsledkem této myšlen-kové konstrukce pak nemůže být nic jiného, než označení autora za bezcharakterního lotra, který vyznává věc, kterou kritizuje. Tudy cesta, máme-li se dobrat pozitivního resumé, nevede.
Vyjdeme-li totiž z předpokladu, že autor si svou ctnost nese a udrží po dobu celého čtyřverší, pak je nutno jej označit za pří-kladného hrdinu, jenž přestože masírován společenským klimatem, záměrně na sebe vezme tíhu viny celé společnosti, ne-klesne pod její vahou, vytrvá jen díky své olbřímí morální síle a zocelen přestálým utrpením se jme kritisovat formou níže uve-dené básně:
HOLUBI /anonym/
Serete lidi -
serete jim na památky.
I mne serete.
Posrali jste mne.