Rád bych se vám dnes svěřil se svým pocitem, ze kterého mi opravdu běhá mráz po zádech. Mám totiž dojem, že začínáme být již trochu až příliš lhostejní. Lhostejní v mnoha ohledech, lhostejní lhostejno k čemu. Nevím, zda jste si toho také všimli; příležitostí k tomu máme habaděj a na každém kroku. Lhostejnost k dění na naší alma mater, lhostejnost v autobusu a nebo třeba k věcem veřejným. Hned vysvětlím.

Tak za prvé ta alma mater. My, studenti, máme celkem významnou možnost když ne přímo ovládat, tak zcela jistě ovlivnit chod naší školy a podílet se tak de facto na jejím vedení. Mrzí mě, s jakou laxností přistupujeme k tomu nejmenšímu a nejjednoduššímu, co můžeme udělat pro to, aby naše zájmy byly na půdě akademického senátu hájeny. Myslím tím volby. Ale nedosti tomu; zdá se mi, že své zvolené senátory poněkud podceňujeme, říkáme, že toho stejně mnoho nezmohou - a tak je nám to vlastně docela jedno. Netvrdím, že studenti jsou v senátu tou nejsilnější "politickou stranou", byl bych bláhový, kdybych se domníval, že každý jejich boj povede k vítěznému konci. Také tuším, že ne všichni senátoři jsou takříkajíc bojeschopní (bojeochotní).Ale proč bychom se měli vzdávat šance ovlivnit věci veřejné, které se nás po dobu nejméně pěti let bytostně dotýkají? Každý z nás si asi vzpomene alespoň na jednu "vymoženost", která byla díky (nejen) studentům prosazena.

A navíc mne napadá, že my, studenti právních disciplín, bychom měli mít k demokratické instituci, jakou je senát, tak nějak bližší, niternější vztah, než naší vrstevníci na jiných, neprávních fakultách. Pokud by v nás přesto zbyla skepse z marnosti snažení,zeptejme se, jak to vypadá se systémem prosazování studentských zájmů na jiných vysokých školách. Jsou to docela zajímavé zkušenosti. Teď ale ven ze školy. Ona lhostejnost vládne - podle mých představ - opravdu všude. Chtěl bych to dokumentovat na dvou událostech, které od sebe dělí pouhý týden. První zkušenost jsem udělal já a nebyla mi příjemná. Nastoupil jsem do autobusu se svým trpasličím pudlem v náručí, označil jsem lístky a stál. Udělal jsem chybu - nedal jsem svému psisku košík. Což konečně zpozoroval i řidič a do poloprázdného autobusu mě vlídně oslovil: "Jestli nemá ten pes košík, tak vypadni!" Stál jsem tam jak blb a do života mne vrátil až postarší pán, který v neděli odpoledne očividně spěchal, neboť se přidal k mému zatracování a se zjevnou spokojeností ve tváři vyštěkl: "Vypadni ... a nezdržuj!" Tak jsem vystoupil, bylo mi smutno, ale mohl jsem nakonec jít pěšky, takže co?

Druhou zkušenost má náš spolužák a nebyla mu také jistě příjemná. Tak jako já nastoupil do autobusu, sice bez psa, ale zato to bylo v nočních hodinách. Nevím přesně, jak cesta probíhala, vím však docela jistě, jak dopadla. Nepochybně se také nepohodl s jiným(i) cestujícím(i), kteří jeho argumenty přebili tentokrát ranou (ranami) nožem. Problém není jenom v tom, že nemohl tak jako já vystoupit a jít dál pěšky. Problém je i v tom, že mu v té chvíli, jak jsme se všichni dozvěděli v televizi, takřka nikdo nepomohl. (Jednalo se jistě o dost zaplněný spoj, tak, jak tomu v těchto hodinách bývá. Napadá mě, jestli náhodou ten autobus neřídil můj pan řidič, či v autobuse náhodou neseděl ten starší pán, kteří byli tak hrdinní ve chvíli, když šlo o psa bez košíku, a kdyby ano, jak by se asi zachovali.) Co je však nejhorší, je fakt, že pobodaný kluk je lidem z nočního spoje natolik lhostejný, že nejsou ochotni odpovědět na výzvu policie, která hledá svědky. To mně vyráží dech. Copak ti lidé nechápou, že příště se to stane jim (jejich dětem, rodičům, komukoliv) a že jim s takovou také nikdo nepřijde na pomoc ani v době, kdy už žádné nebezpečí nehrozí? I my bychom se nad tím měli zamyslet. Vždyť se ten příběh vlastně týká nás!

Do třetice si neodpustím krátkou glosu týkající se naší, tj. české politické scény. Určití politikové si totiž usmysleli, že budeme zase jednou svoji (a to v tom nejhorším slova smyslu). Tentokrát ve vztahu k NATO. Jak jinak si vysvětlit otázku politika, známého také jako postrach zaparkovaných vozů (pana senátora Kavana), adresovanou panu Solanovi. Šla by interpretovat asi ve smyslu : "Pane generální, my teda jako vstoupíme, když tak o nás stojíte, ale jenom tak na půl, co na to jako řeknou lidi, a pak, když náhodou nebudou spokojeni, prostě sbalíme kufry a zpátky z Evropy". Nevím, zda si takoví lidé vůbec uvědomují, jaká příležitost se České republice nyní nabízí. Dost možná, že je to opět taková ta česká vyčůranost, které se taky někdy poněkud vznosně říká chytrost. Budiž. Jen mám takovou obavu, abychom na tuto svoji vychytralost také brzy nedojeli. Á propos - všimli jste si, že naše země již není ten středoevropský premiant, ale že je dnes již jaksi automaticky třetí v pořadí. Že se již neuvěřitelný čtvrtý měsíc topíme v jakémsi sponzorském blátě, kterému stejně už nikdo nerozumí a o to méně je někdo schopen jej vyřešit, a to vše na úkor přípravy spousty zákonů a jiných materiálů, které jsou ke vstupu do evropských a severoatlantických struktur potřeba? Je nám i tohle lhostejné?