Vztah, tvarovaný vášní, pudem a mnohdy fatálně různou motivací, prožívaný vždy s trochou mrazu v zádech, nemůže být nikdy stejný. Ve jménu lidské individuality duševní i tělesné, ve jménu chtíče i těch nejupřímnějších a nejčistších lidských citů, ožívá denně ta věc, která se nazývá láskou, vždy nově, šťastně či tragicky. Člověk pohlcený láskou jedná mnohdy zkratkovitě, je zmaten a přestává vnímat skutečný obsah věcí. Stal-li se pak obětí vypočítavosti, jeho osud nutně směřuje k tragickému vyústění. A právě tragický osud muže či ženy bývá vděčným tématem pro literární zpracování:
"Kolikrát jste mi povídal,
že byste za mě život dal:
až vás na prkně uvidím,
pak vám to možná uvěřím."
Tentokrát o femme fatale, divukrásné, "nejhorší ze všech žen", která existuje, aby ničila a využívala, která, zprvu zjevením, se stane přízrakem. "Konala zlo ne pro radost ze hříchu, ale pro rozkoš, že někomu způsobuje bolest." Je Španělka a lidé v této zemi "lehce milují, pak litují". Mladičká dívka se stane vrchovatě krásnou a stejně tak prohnanou. Je právě jen tak nedo-stupná, aby k sobě muže připoutala, a jen tolik povolná, aby co nejvíc získala. Důstojný muž, nejhlouběji ponížen, je svým citem donekonečna vláčen a nenechá nikoho na pochybách "kdo je v tomto příběhu loutkou". Ač nakonec dojde prozření, je to on, kdo znovu prosí o přízeň. Nic nesvědčí o té ženě lépe, než její slova. "Kytara patří mně a budu na ni hrát tomu, komu se mi zlíbí."
Tak pravil klasik: Pierre Louys, Žena a loutka; vydal Host - edice Chiméra, Brno 1997.
