Augustin ve Vyznáních (kniha 13.,hlava XIX.„Cesta dokonalosti"):„...Tázal se bohatý mládenec dobrého mistra, co má učiniti,
aby obdržel život věčný... - Chceš-li vejíti do života, zachovej přikázání. Odstraň ze svého srdce hořkost zloby a nepravosti,
nezabíjej, necizološ, nekraď, nemluv křivého svědectví, aby se ukázala souš a zplodila úctu k otci a matce, a lásku
k bližnímu. ..." Augustinova slova živě nabádají k možným úvahám také v současnosti. Koho oslovují? - Předně: každého
člověka. A blížejí: člověka, jenž „chce obdržet život věčný". Poslední výraz osvětluje název kapitoly: Cesta dokonalosti.
Nečiní člověka člověkem právě bezpodmínečné následování jí udávaného směru? - Na konci této cesty ovšem není žádný cíl
(„dokonalost"). Její správné procházení zaručují jen milníky, které však postrádají charakter cíle. Na počátku tedy: „zachovej
přikázání", protože samotné vidění správného nezaručuje jeho bezpečné následování. Právě dodržování „přikázání" předjímá
zásady, které se vztahují k jiným lidem. Na jejich základě nemá člověk „zabíjet, cizoložit a krást". K těmto zákonům se hrdě
hlásí i člověk po 1500 letech. - Na úplném počatku a konci Augustinova výkladu se však objevují člověku nepoměrně méně
srozumitelná vyjádření. Totiž „odstraň ze svého srdce hořkost zloby a nepravosti" a dosáhni, aby se ukázala - „láska
k bližnímu". Porozumění chybí. Neztrácí se však jeho absencí také lidství současného člověka? - Jak je převážně současný
člověk ve vztahu k ostatním?
Člověk se dnes denně setkává s nepoměrně větším počtem lidí, než tehdy mohl Augustin. Toto
nucené setkávání však nevytváří podmínky pro vznik vztahu. Naopak, činí nezbytným vzájemné opomíjení. Opomíjení ruší
jakýkoli vztah a smazává jeden rozměr člověka. - Stejně tak nevede veliké množství „přátel" k vytvoření přátelství. Tito
„přátelé" ztrácejí z pohledu vše kromě „jejich věcí" a lidé, k nimž se obracejí, jsou naprosto stejným přistupem ke všem
snižováni na věci. - „Láska k bližnímu" a „odstranění hořkosti zloby a nepravosti" rozhodně netryskají z náboženského
zaujetí či fantastického mysticismu. Spoluurčují vztah člověka k jiným lidem. Jejich ztrátou se člověk zbavuje lidství. Doba,
jež toto zbavování nese hrdě na štítu jako heslo a to se tak stává téměř nutným, zavazuje všechny vůči všem pro zachování
nezbytného množství lidskosti. Jeho zmizením se uzavírá „Cesta dokonalosti", umírá člověk.
