Přiznám se, že mě poněkud zarazila mohutná předvolební kampaň, kterou rozpoutali kandidáti do akademického senátu za I. ročník. Zřejmě inspirováni nedávno proběhnuvšími volbami do instituce s podobným názvem, polepili celou fakultu, koleje a přilehlá nároží plakátky se svými hrdými profily. Někteří z nich se prezentovali i za pomoci několika razantních hesel, ve kterých slibovali radikálně zatočit se známými nešvary typu věčně ucpané menzy nebo předražených skript. Samozřejmě, že jsem byl zvědav, jak si povedou tváří v tvář několikasethlavému davu v přednáškové místnosti a jak samotná volba dopadne.
Posluchárna byla opravdu nabitá. Ačkoli jistě nemalý podíl tvořili zvědavci z vyšších ročníků. Něco takového tady ještě nezažili. Show zahájil kolega Milan Vacík. Nevděčná úloha. Nicméně se pokusil o rychlý nástup. Prohlásil, že má v rukou petici prvních (?!) ročníků právnických fakult s požadavkem na znovuzavedení titulu JUDr. Byl však tvrdě zmražen vedle stojícím kolegou Igorem z V. ročníku, který poukázal na zásadní formální nedostatky této petice. Vacík byl viditelně otřesen, ale statečně pokračoval. Pokusil se podrobně rozebrat svoje předvolební plakátové výkřiky, což bylo pravda poctivé, na druhou stranu se mu posléze výrazně nedostávalo času.
Tomu se snažil rozhodně vyhnout následující řečník Zdeněk Fiala. Nejprve trochu záhadně prohlásil, že má řadu vlivných známých (spiklenecky pomrkávaje po okolo stojících senátorech z vyšších ročníků), načež začal chrlit páté přes deváté, o co všechno se zasadí, když bude zvolen. Stručností naopak vynikal Jan Švára. Od něj jsme se žádných duševních exhibicí v pravdě nedočkali. Své expozé si odbyl velmi rychle. Zřejmě proto, aby nepřišla řeč na jeho exhibice fyzické. Alfréd Šrámek sympaticky prohlásil asi tolik, že je na fakultě zatím příliš krátkou dobu na to, aby jasně věděl, co a jak od základu změnit, ale jeho návrh, podle kterého by o formě jednotlivých zkoušek rozhodovala většina studentstva, mi připadal trochu zmatený. Co jsem ale vůbec nechápal, byl jeho požadavek, aby se volební komise volila jednotlivě. Proč, proboha?! Na závěr Kateřina Čižinská řekla, že v AS je moc mužů a že by to chtělo jiný - rozuměj ženský - pohled na věc. No, a pak už se prváci vrhli k urně.
Když jsem tak poslouchal všechny ty projevy plné různých slibů a závazků, připadal jsem si na chvíli jak v nechvalně proslulém seriálu Beverly Hills 902 10 mezi samými Brandony. Byl to ale celkem zajímavý rozdíl oproti volbám ve III. ročníku, kde se kandidáti shodovali na tom, že nikomu nic neslibují. Nemuseli. Věděli, že určitě zvoleni budou. O čtyři místa v senátu se ucházeli právě jen čtyři kandidáti. To mi připomínalo zase jiný seriál - Dietlův Okres na severu.
