Po dlouhých šesti letech, která uplynula od premiéry muzikálu Kouř, byl další celovečerní film Tomáše Vorla (1959), mimochodem stejný ročník jako Tomáš Hanák, očekáván s napětím. Režisér Tomáš Vorel natočil film - autobiografický film. O sobě a bohužel z větší části také pouze pro sebe. Zoufalý divák neznalý režisérova životopisu chvílemi jen nevěřícně kroutí hlavou a význam některých scén mu zůstává utajen, v lepším případě do té doby, než zjistí, jak to s tím režisérem vlastně je. Předpokládat však u diváka znalost životopisu tvůrce filmu je ale poněkud troufalé.

Neznalý divák si po zhlédnutí filmu musí nutně položit otázku, co tím chtěl vlastně básník říci, jinými slovy, proč byl vlastně natočen? Kvůli originálnímu zjištění, že Praha je plná cizinců a kýče nebo že dnešní doba nepřeje umění nýbrž komerci? Příběh o vyhořelém nadějném režisérovi hledajícím vztah k vlastní ženě, synovi a rodičům (jak neotřelá zápletka), sem tam spícímu pod mostem, sem tam s luznou děvou, žvýkajícím lysohlávky a honícím můzy příliš nosný není. Skvělá Jana Synková coby karikatura jisté režisérky se míhá celým filmem a divák se jen diví. Charismatický Tomáš Hanák ztrácí své charisma, jeho bohémský otec pronáší patetické fráze o smyslu umění a svět je najednou tak jednoduchý.

Vorel sděluje celému světu své tvůrčí krize a pro jeho život tento film bude asi velmi důležitý. Pro diváka je to jen opakování už tisíckrát vyřčených pravd a  banální příběh, kvůli kterému do kina rozhodně chodit nemusel. Za pozornost stojí vynikající kamera Martina Jíchy, jehož práce se světlem dělá z filmu umělecký zážitek alespoň po výtvarné stránce.

Krásy staré Prahy a dobrá hudba Vladimíra Franze diváka také nezklamou. Z hereckých výkonů je to Milena Dvorská jako obětavá, byť kýčem posedlá matka a již zmíněná Jana Synková. Tomáš Hanák působí dosti indiferentně a ostatní postavy jak z partie šachu. Černé a bílé podle šablony vyřezané figurky.