Tma.

Černá a hustá,
neproniknutelná a nepřehledná.
Všude kolem nás a hlavně v nás.
Naplňuje celý náš pokoj.
Ty v něm sedíš - sedíš a mlčíš.
Neodpovídáš na mé dotazy, doteky, pohledy
a signály adresované tvému srdci.
Je v něm totiž úplně stejná tma
jako v tom našem "zatraceném" pokoji.
Proč to všechno? Proč tak málo?
Pro jedno hloupé slovo, jehož význam stejně
nikdo úplně nechápe.

Kdysi jsem si myslela, že já a Ty - my dva,
jsme ti, kdo jsou schopni dát tomu "slovu"
nějaké dimenze - dimenze života,
skutečnosti, plnosti a srozumnitelnosti.
Tenkrát jsi byl světlem mého života,
majákem pro případ, že by má duše
zabloudila v moři chyb
"neomylného pána tvorstva".
Ale pak veškeré světlo pohaslo.

Bylo to, jako by někde v elektrárně
vypli proud -
prostě najednou byla tma.
Víš sám nejlíp, že já chtěla
zapálit alespoň svíčku,
ale ty slzy, které mi najednou zabraly
místo v očích,
zhatily jakýkoli pokus.

Stalo se to, že voda byla silnější než oheň.
Abych byla přesná -
oheň vyhasl úplně
a zbyla po něm jen tma.
Teď, v tuto chvíli jsem si jista,
že chci být s někým,
kdo mi bude schopen dokázat,
že "to naše slovo" se nestalo historií -
že stále označuje existující stav lidské duše,
kdy dva jsou jedním.

Jsem asi snílek,
ale chci věřit,
že slovo "LÁSKA" není
jen seřazením písmenek
abecedy.

Opouštím proto tmu
a vydávám se za obrazem plamínku.
Kdo ví,
třeba zase zase někde potkám
OHEŇ.