Prý jste se v mládí rozhodoval, zda se stát hercem, pedagogem či právníkem. Proč jste se rozhodl právě pro práva?
Možná to bylo střízlivé odhadnutí talentu, možná nedostatek odvahy jít na příliš tenký led. Právní problémy mne zajímaly již na
střední škole. Můj otec měl v knihovně řadu právnických knížek. Ačkoli jsem tehdy neměl s Brnem nic společného, mezi jinými mě
fascinovala svou logikou a brilancí díla Františka Weyra. Konec konců jsem se stal profesorem práv, což je něco mezi právníkem a
hercem. Ať již chce být člověk hercem nebo kantorem, potřebuje jistou dávku exhibicionismu.
Ačkoli jste se při studijích specializoval na mezinárodní právo, dnes jste vedoucím katedry obchodního práva. Jak k tomu došlo?
Abych Vám to ještě více zkomplikoval, vědeckou aspiranturu mám z občanského práva.Vysvětlil bych to určitou duchovní
neposedností.Zajímají mne stále nové věci, jedna věc mě nezajímá příliš dlouho. Ale je to také otázka jistého donucení, protože za
našich mladých let nebyla možnost volby, kam jít po promoci, a já jsem dostal umístěnku do podnikové sféry - do plzeňské
Škodovky. Tam jsem se začal zabývat hospodářským právem a tam se mi už otevřela cesta k právu obchodnímu. Dnes z ní opět
mírně uhýbám, poněvadž se zabývám otázkami, které mají spíše blízko k právu duševního vlastnicví.
Nebyla oblast hospodářského práva před rokem 1989 poněkud "stojatými vodami"?
Byla, ale vždycky záleží na tom, jak člověk hospodářské právo pojímá. Jedna z mých prvních knížek se jmenovala "Jak uzavírat
hospodářské smlouvy" a v podstatě jsem v ní pěstoval psychologii kontraktační činnosti. Zaměstnání ve Škodovce bylo zajímavé ze
dvou důvodů. Přežíval tam duch předválečné Škodovky, byla tam řada kvalifikovaných lidí, takže dotčení celkovou změnou
mentality bylo menší než jinde.
Měli jsme také řadu příležitostí k zahraniční kontraktační činnosti, jejíž pravidla se velice lišila od
pravidel direktivního hospodaření, byli jsme proto neustále v kontaktu s evropským myšlením.
Vím, že kromě knížek s odborným právním zaměřením píšete i knihy jiné. Například v roce 1988 Vám vyšla knížka „Jak se píší knihy". V té
době jste poskytl rozhovor studentským Pranovinám, který s vámi tehdy vedl dnešní odborný asistent JUDr. Michal Lamparter, kde jste se
zmínil, že Vaším snem je napsat humoristický román z vysokoškolského prostředí. Jste dnes k tomu snu blíže?
Román to nebude. Ale mám rozepsanou esejistickou knihu „Jak vyšlechtit vysokoškoláka", snad by mohla vyjít v příštím roce.
Chtěl bych začít tím, co mají rodiče a mladý muž, popřípadě dívka dělat, aby se na vysokou školu dostali, pak co dělat, aby se na
škole udrželi a pak se z ní zavčasu dostali pryč.
Vyšla už Vaše kniha „Věda v nedbalkách", kterou jste avízoval v minulém roce?
Ne, ta kniha ještě nevyšla, ale už je dokončena (pan profesor ukázal na dva tlusté folianty na svém stole - pozn. autora), nicméně
název jsem změnil, protože nad názvy vždy váhám.Jeho poslední verze zní: „O člověku kongresovém". Ilustrace pro tuto knížku mi
již přislíbil Vladimír Renčín, kterému je tato oblast velice blízká. Sám kreslil obrázky s touto tématikou do zahraničních časopisů.
Jak jste se s Vladimírem Renčínem seznámil?
Kdysi jsme hledali ilustrátora pro „knížku o knížkách", zatelefonovali jsme tehdy s nakladatelskou redaktorkou panu Renčínovi
a nabídli mu tuto práci.Zásadně souhlasil,i když si vyhradil,že se na rukopis podívá.Později mi vysvětlil,že tvůrce „na volné noze" je
pod neustálým výkonovým tlakem a nemůže si příliš vybírat.Mimochodem kdysi panu Renčínovi nabídli, aby rok kreslil večerníčky.
Váhal, protože to byl celoroční „žentour" úděsná práce.Nelitoval však, že ji přijal.Jak říká „ vykreslil si ruku". A já mám pocit, že
je to poučné i pro naše absolventy. Musí dělat, po určitý čas, i nevznešenou právnickou právnickou práci, aby získali určitou rutinu.
Na druhou stranu - nehrozí takovému člověku, že propadne v daleko větší míře určité fachidiocii? Již dnes se mi zdá, že někteří mí kolegové -
nehotoví právníci vnímají svět jen skrze paragrafy...
Tento jev je velice nebezpečný a jeden vynikající duch, myslím, že to byl právní filozof Radbruch, řekl: „Ubožák je ten právník,
který není nic jiného než právník." Právo je jen velmi zestručnělý výraz života. Vyjádřeno poněkud přehnaně: Když má někdo
soudit hospodskou rvačku, měl by alespoň jednou za život takovou rvačku vidět, když už se jí aktivně nezúčastní. Mám raději
studenty, kteří jsou takříkajíc plné osobnosti; mám ze svých studijních ročníků výraznou zkušenost, že ti, co již za studia byli
„fachidioty", se nikdy nestali brilantními právníky.
Nesměřuje studenty k tomuto pojetí profese sama škola?
Vždycky to záleží na jednotlivcích. Na dobré škole mají být učitelé různého typu. Zesnulý profesor Kincl měl výběrový seminář,
kde se bavil se studenty o beletrii. Vůbec si myslím, že by paleta výběrových předmětů měla být pestřejší. Nebyl by problém mít zde
kurz tvůrčího psaní, což je předmět, který naleznete na všech typech například amerických škol.
Slíbil jste mi, že našim čtenářům-studentům prozradíte některé způsoby, jak vyzrát na zkoušejícího.
Obecně si myslím, že škola by měla studenta naučit obstát v životě a k tomuto umění jistá míra fint patří. Když vím, ke kterému
kantorovi na zkoušku jdu, tak musím z přednášek nebo ze seminářů vytušit, co jsou jeho milovaná duchovní dítka. Ač to třeba s
tématem zkoušky příliš nesouvisí, tak na ně upozornit a naznačit, že ani mně jako studentovi nejsou duchovně nemilá. Oblíbenou je
také finta, že existuje spis vyučujícího, který si studenti houfně půjčují a přinášejí si ho pod paží na zkoušku. Jsou i jiné způsoby.
Jistá polská profesorka si přivezla ze své cesty po Japonsku pravý perlový náhrdelník. Jeden ze studentů, kterého zkoušela, se
zachoval jako pravý muž a podotkl: „Máte krásný perlový náhrdelník. To musí být určitě pravá jablonecká bižuterie..." Profesorka se usmála, poučila ho o jeho omylu, nicméně na něj byla poté velice vlídná. Z toho plyne, že i neobratné lichotky jsou někdy ceněny
více, než žádné lichotky.
Každý kantor má určité utkvělé představy, co by měli studeni dělat. Například mou představou je, že by
studenti měli čerpat především z právních předpisů. Kdo je chytrý, musí poznat, že se nesluší ke mně přijít na zkoušku s panensky
nedotčeným předpisem. Jeden rok dokonce na škole existovala „úpravna", kde byly předpisy řádně podtrhávány a ohmatávány.
Některá témata jsou zkoušejícímu poněkud či úplně vzdálena. Pokud student o takovémto tématu plynně hovoří, dívá se zkoušející
jakoby skrze něj a odpověď je hodnocena kladně.
Děkujeme za rady i za rozhovor.
