zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 03
ČLÁNEK: Počet zobrazení 3280. (Sessions 3083)
Vztah státu a církve v moderním státě
     

V souvislosti s restitucemi majetku římskokatolické církve přichází do naší společnosti problém vyváženého vztahu státu a církví, zde zejména církve římskokatolické. Zdá se, že základním problémem je právní vymezení církevních subjektů vzhledem k zasahování jejich činností mimo oblast soukromého práva, zvláště v oblasti rodinněprávní. Nejen vzhledem k historické tradici, která přesahuje dějiny moderního státu, by bylo nerozumné domnívat se, že církve by měly postavení občanských sdružení. Stojíme tedy před definováním vzájemného vztahu.

Myslím si, že se nelze dnes vážně domnívat, že by církev usilovala o prolomení ústavní zásady odluky církve od státu. I když původní vize odluky byla inspirovaná francouzskou revolucí a směřovala k vyřazení církve a náboženského prvku z veřejného života a k odkázání náboženství pouze do soukromé sféry, postupem času se ujal postup, který náležitě oceňuje význam náboženství a úlohu církve. Tento postup je formalizován v právních úpravách, které vyjadřují vzájenou nezávislost a autonomii státu a církve.

Tradiční formou úpravy vztahů jsou smlouvy, jako podklad pro vnitrostátní úpravu, která není založena na světonázorové představě a volbě státu, nýbrž na respektování náboženské svobody a identity náboženských společností. Proto také současné státy uzavírají takové smlouvy, a to nejen s Vatikánem, který má právní subjektivitu v oblasti mezinárodního práva, nýbrž i s jinými církvemi. Základní normy těchto smluv zavazují církve dodržovat právní řád státu. Ze strany státu jsou zárukou svobody a volnosti působení církví v souladu s jejich vlastními zásadami. Avšak při konkrétním naplňování záruk svobody a volnosti se projevuje rozdílnost stanovisek. Ta se projevila při diskuzi o polské ústavě a konkordátu. Nechyběla politická stanoviska, která si církev nemohla vyložit jinak, než jako chuť zavřít ji do jakéhosi ghetta. Naproti tomu v západních státech znamenají právní záruky takovou ochranu působení církví, která je zbavuje břemene střetů a dovoluje jim působit v souladu s jejich vnitřními zásadami. Protože náš stát patří do myšlenkové oblasti západní Evropy, je vhodné ukázat, jak se zde tento vztah do dnešní doby vyprofiloval. Musíme však odhlédnout od kalvínského Nizozemska, které má odlišnou kulturní platformu a od situace v Dánsku, Velké Británii nebo Švédsku, které jsou de iure státy konfesními. Proto jsou jako určité modely opačných pólů uvedeny stavy ve Francii a ve Spolkové republice Německo a vzhledem ke společné historií je krátce popsána situace v Rakousku.

Vztah státu a církve v Německu je považován v Evropě za nejvyváženější. Spolková ústava a ústavy jednotlivých zemí zaručují náboženskou svobodu, zaručují autonomii církví a náboženských společností a zakazují státní církve. To se týká jak katolické církve, zejména na jihu, tak reformovaných círví, jejichž příslušníků je v Německu mírná většina. Církev a stát jsou tedy organizačně odděleny.

Náboženská svoboda je chráněna, a to v rozměru individuálním i institucionálním. Stát dohlíží na dodržování rovnosti, a to jak občanů bez ohledu na jejich vyznání a světový názor, tak také jednotlivých konfesí bez ohledu na jejich právní status.

Církve mají statut veřejnoprávních institucí, pokud takovýto status měly k 11. 8. 1919 podle Výmarské říšské ústavy, případně získaly tento status později. Podmínkou získání tohoto statutu je náležitý počet členů a jeho trvalost. Na základě ustanovení ústavy poskytuje status veřejnoprávní instituce právní, majetkovou a procesní způsobilost. Je odůvodněn významem církví pro veřejný život, ale neznamená jejich organické včlenění do státu. Náboženská svoboda je interpretována extenzivně. To znamená, že její pozitivní příznaky nemusejí ustupovat před negativními. Zajímavé jsou i některé podrobnosti. Výuka náboženství je s výjimkou Brém povinná s vyučováním na základě jednotlivých konfesí. Po odborné stránce výuka náboženství zůstává pod dohledem církví. Na státních univerzitrách jsou zřízeny teologické fakulty. Je institucializována činnost duchovních v armádě, ve věznicích a v nemocnicích. Je zavedena církevní daň, od níž se lze osvobodit prohlášením o vystoupení z církve. Tato daň činí 8 - 10% z daní. Charitativní činnost je podporována státem na základě principu státní pomoci. Vlastní úpravy pracovních vztahů nevylučují možnost zaměstnanců církví odvolat se ke všeobecným pracovním soudům. Je možné účastnit se práce ve veřejnoprávním rozhlase a televizi, mimo jiné prostřednictvím členství zástupců církví v programových radách.

Vzhledem k historickému vývoji je situace ve Francii radikálně jiná. Zatímco v Německu jsou církve dobře hmotně zajištěny a mohou tak realizovat bohatý charitativní program, je francouzská katolická církev podobně jako v České republice chudá a vyvíjí svou činnost v sekularizovaném státě. Základem vztahu je zásada odluky církve od státu, zavedená zákonem z roku 1905, s výjimkou tří departmentů, které se kryjí s územím diecézí Štrasburk a Mety, v nichž je základem konkordát z roku 1801. Zásada odluky ve Francii předpokládala ignorování náboženství a církví, což se však projevilo jako nerealistické. Stát je podle tohoto modelu sekularizovaný. Proto stát žádné církve nepodporuje a nevměšuje se do jejich záležitostí. To ale neznamená, že nemůže nebo nesmí vzít na vědomí jejich existenci. V průběhu let právní názor kolísá mezi negativní neutralitou a pozitivní neutralitou, přičemž kritériem není pravda, nýbrž svoboda, rovnost a spravedlivost.

Všechna vyznání jsou si rovna a vyvíjejí svou činnost v rámci soukromého práva. Náboženská svoboda znamená, že náboženské vyznání nebo jeho neexistence nemůže mít vliv na právní postavení subjektu. Majetek mohou církve vlastnit jako kulturní sdružení, na což katolická církev přistoupila v roce 1923. Budovy a kostely jsou státní. Ty, které církev užívala v roce 1905, jsou určeny k bezplatnému užívání církví a udržuje je stát. Zvláštní je situace řeholních řádů. K získání právní způsobilosti je nezbytné zvláštní uznání ze strany státu, které bylo do roku 1970 dosti těžko dosažitelné.

Podle zádady svobody svědomí umožňuje stát náboženskou činnost ve věznicích, nemocnicích i v armádě. Debrého zákon z roku 1959 umožňuje duchovním výuku náboženství na veřejných školách, pokud si to rodiče přejí, a to s alespoň částečnou mzdovou úhradou. Od roku 1974 mají církve také prostor v rozhlase a televizi, avšak ne jako církve, ale jako jedny z velkých duchovních a filozofických hnutí. Od roku 1981 jsou připuštěny soukromé místní rozhlasové stanice. Soukromé školy jsou většinou konfesní. Každý, kdo má příslušnou kvalifikaci, může takovou školu založit. Deset procent škol jsou školy katolické, které jsou státem podporovány. Jestliže uzavřou smlouvu o přidružení, podléhají dozoru, který nenarušuje jejich charakter, musí však realizovat osnovy veřejných škol. Stát pak přebírá osobní výdaje a náklady na udržování školy.

Situace v Rakousku vykazuje značnou podobnost s Německem, ovšem zachovává některé historické zvláštnosti. V Rakousku je zakotvena náboženská svoboda, přičemž stát vede konfesní registraci. Kdo dosáhl věku osmnácti let, může svobodně změnit své vyznání. Musí to však ohlásit na příslušném úřadě. tento úřad pak informuje příslušnou denominaci, kterou občan opustil.

Zákonem uznané církve a náboženské společnosti mají zaručenu náboženskou svobodu a jsou veřejnoprávními institucemi, což znamená, že jejich nezávislost, právní způsobilost a autonomie není státem udělována, nýbrž je uznávána, své vnitřní záležitosti si spravují podle vlastního uvážení. Vnější záležitosti katolické církve upravuje konkordát z roku 1933. Výuka náboženství je na státních školách povinná, na počátku roku je však možno se odhlásit. Na státních univerzitách existují teologické fakulty.

Tento krátký přehled jistě nemohl ukázat problematiku vztahu církví a státu v plné šíři. Měl jen poukázat na možné způsoby regulace vztahu a dát podnět k úvaze, jaký model by měl být vybrán pro náš stát.

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 6 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 03

 

Chapadlo

Komise pro zvýšení kvality univerzitního vzdělávání

Německy z Internetu

VŠICHNI DOPŘEDU, PAN Š. DOZADU

Vy volové.

Ve jménu -báseň

Vážené kolegyně a kolegové.

Rozhovor s prof. JUDr. Petrem Hajnem, DrSc.

Koncert k variaci na lásku

Tak ako to robia slimáci

SÁŇKY V NOVÉM ROCE

PRÁVNICKY O NEPRÁVNICKÝCH VĚCECH

Hospoda Pijava

Nic nového pod sluncem

Vadí - nevadí

Ad král Ubu

ELITOKRATICKÝ MANIFEST

ČLOVÍČKU

VZTAH STÁTU A CÍRKVE V MODERNÍM STÁTĚ

Vaří menza problémy?

Sv. Augustýn

Bojím se

Brandonové a Pláteníci

Vztah státu a církve v moderním státě

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners