Tak tedy tento rok v Jihlavě potřetí. Po Jáchymu Topolovi a Ondřeji Vetchém nyní na akademickou půdu Vyšší odborné školy v Jihlavě dorazil krásný a
svěže vypadající mladík Milan Šteindler. (Jak sám přiznal, mračí se pouze tehdy, když se rozhodne do nekonečna nezastiňovat ostatní.)
Po obligátním seznámení se se sponzory besedního cyklu již nic nestálo v cestě lavině informací, grimas a bonmotů, historek vážných i lehkých, aby pak na
závěr Mistr po třikráte stanul před publikem v pózách třeskutě zábavných, totiž s ukázkou Vtipné hlavy 1 (zelený klobouk Alles Gute!), Vtipné hlavy 2
(igelitová sprchovací čepice, klaunský nos, šilhací brýle a frkačka) a V. h. 3 (učesaný M. Š.).
M. Š. je, jak sám říká, povoláním režisér. Nabízí také definici smyslu režisérské práce - sám nedělá nic. Jde jen o to najít lidi, kteří vše obstarají za něj.
Práce režiséra má však i své stinné stránky. Jednou z nejstinnějších je vysilující stresové napětí, které M. Š. spolu se svým známým kameramanem zahánějí
nejnovějšími produkty světových farmaceutických gigantů. (Poslední novinka je skvělá, jen je po ní člověk „trochu v kómatu".) Ještě daleko lepší je dle
Mistra být hercem. Být pak hercem pod režisérem typu Věry Chytilové, která svým typickým prrrrojevem vede herce doslova jako loutky, je přímo ideál.
(Odtud tedy věta z titulku - každý při natáčení ví úplně přesně, co má dělat.) Otázku: „Čím bych chtěl ještě být," řešil M. Š. vzápětí. V dobách tuhého
marxleninismu mu byl nejbližší zahnívající rentiér. Nyní, v éře tuhého kapistalismu, a především po návštěvě Michaela J., by M. Š. byl nejraději
mimozemšťanem.
Při besedách s M. Š. se pravděpodobně nelze vyhnou otázkám na téma divadlo Sklep, divadla vzniklého ve sklepě u Vávrů, divadla, které se od původní
totální absence nápadů tlačené pouze „uměleckým puzením" tehdy náctiletých tvůrců dopracovalo až k vlastní kamenné budově. Náročnost cesty
dokumentují i některé kritiky: „Divadlo Sklep je spolek alkoholiků maskujících svou pravou činnost hraním."
Další aktivitou, na které se výrazně podílejí členové divadla, je Česká soda. Je bohužel velmi pravděpodobné, že ji ČT spolu se dvěma dalšími ne málo
sledovanými pořady (Kinobox, V žitě) ukončí.
Nezapomenutelné kreace učitele cizích jazyků pak již budeme moci zažít snad jedině v praxi. V okamžicích, kdy
zahlédneme M. Š. používat některé z jeho nejvíce zažitých frází. („Můžete mi prosím ukázat to nejlevnější?", „Kde je nejbližší les a pivnice?")
Ještě než besedu ukončil zabíjením „trapných pauz" Vtipnými hlavami, zmínil se M. Š. o své náklonnosti k Věře Chytilové, jejíž poslední politické aktivity
spíše nechápe, její poslední film „Dědictví" neviděl, nicméně striktně odmítá veškeré narážky na její postproduktivní období. Popuzen se zdál být i při zmínce
o krizi českého filmu, jejíž neexistenci dokazoval především počtem dokončených celovečerních filmů ročně. (Doslova: „Krize českého filmu nastane až
tehdy, až sponzoři zjistí, že na filmu se prostě nedá vydělat.)
Tímto se příjemné dvě hodiny (které M. Š. započal líčením 17. listopadu ´89, jenž trio Šteindler, Vávra a Hanák trávilo v N. Y., konkrétně skandováním
hesel: „Jakeše do koše!" či „Máme holé ruce!" na vlastním demonstračním chodníku před čsl. ambasádou, byvše natáčeni kamerou naproti stojícího
estébáka) nebezpečně nachýlily ke svému závěru.