Život v oblouznění
Každý člověk bez rozdílu je spáč a snivec. Záleží však na mnoha nevědomých, podvědomých i zcela vědomých faktorech, zda ona polovina života, kterou prospí, jej naplňuje optimismem či pro něho noc co noc chystá stále stejné a přece tak různé peklo. Jste-li milovníky nočních můr, navenek od reality nerozeznatelných, libujete-li si v úvahách o přenosu snu mezi spáči na velké vzdálenosti, pokud vás rozjitřují vize postav, které se noc co noc vynořují z bublajícího oceánu důvěrně známého celému lidstvu, z říše bájí, fantazie, imaginace, pak u tohoto filmu určitě zažijete zklamání. Tedy zpočátku.
Ve skutečnosti „Život v oblouznění“ zaměňuje realitu a sen více, než by mohlo být na první pohled zřejmé. Ano, jistě má pevně daný příběh, který se odehrává v krátkém čase a na minimálním prostoru. Z nejprostšího úhlu pohledu jde tedy o podařenou parodii na poměry, v nichž se všude na světě natáčejí nezávislé filmy, přičemž komika sděleného je postavena na několika tradičních pilířích – na nízkorozpočtovosti dovedené až do absurdna, na vztazích uvnitř realizačního týmu (zdánlivě neformální a pohodová atmosféra se obludně rychle proměňuje v touhu skočit si po krku a rdousit a rdousit…) a především na hře s divákem založené na osvědčeném receptu, tzn. řetězení snů. Divák je v této le grand jeu nejprve zapleten do bezvýchodné a nadmíru nervní scény, po jejímž vyřešení obyčejným zazvoněním budíku si oddechne i on sám. Následují další muka, tentokrát ze soudku bojových umění; trvat sen ještě chvíli, jistě by se herci i režisér dočista přerodili v agresivní bijce Tarantinovy, lépe řečeno ďáblovy.
Očekávaným vysvobozením z martyria předešlých vysněných trapností má být příběh, tentokrát již skutečný. Avšak tzv. skutečnost se vyvíjí mnohem komplikovaněji: režisérovy plány nyní hatí nesmyslné obstrukce ještě nesmyslnější postavy natáčeného filmu, trpasličího muže, který má připravované scéně paradoxně (jakoby toho nebylo příliš!) dodat zdání snovosti. Podle některých recenzí lynchovský námět, podle mě potvrzení úsloví, že „skutečnost bývá daleko absurdnější než sen“, čemuž právě zmíněný pidimuž nasazuje korunu, když pronásleduje zdrceného režiséra neodbytnou otázkou: „Řekni mi, kurva, komu by se zdálo o trpaslících!?“ (citace není přesná – pozn. aut.). Divák nemá jasno – jde o osobní výbuch nahromaděných komplexů méněcennosti či o závan zkaženého a nudícího existencialismu? Pitoreskní zachránkyní jedné zbytečné scény se stane režisérova matka, která právě uprchla z blázince.
„Život v oblouznění“ má svou vlastní skutečnost, nevychýlenou ani ve prospěch reality, ani snu. Po jeho shlédnutí mi nepřicházely na mysl výlučné kategorie jako „zlý či radostný, snění či realita“. Dolehlo na mě víc než kdykoliv jindy pomyšlení, že oba zmíněné protiklady tvoří, ve vzácných chvílích prozření (které mohou přijít při návštěvě opery stejně tak jako při prohrabávání popelnic), nerozlučnou jednotu. Anebo mě nic takového nenapadlo a o filmu si myslím, že přináší poutavý příběh plný mírně černého humoru, paranoické dialogy a téměř žádné laciné efekty.
Scénář a režie: Tom Dicillo, Kamera: Frank Prinzi, Hrají: Steve Buscemi, Catherine Keener, aj; Living in Oblivion; USA 1985, 90 minut.
Jaroslav Červenka