Umberto Eco : Foucoltovo kyvadlo

Odeon , Praha 1991

Vybrat nejoblíbenější knihu je úkol věru zapeklitý. Hlavou mi proběhly snad všechny tituly, které tak kdy bylo možné označit. Od Kocoura Toša přes Tři mušketýry a Saturnina až třeba k  Stepnímu vlkovi.

Nakonec jsem se rozhodl pro Foucoltovo kyvadlo od Umberta Eca. Kromě toho, že mám knihy tohoto autora opravdu rád, sehrál svou roli při výběru i fakt, že Mistr pobýval v těchto dnech v Praze. Při této příležitosti všichni hovořili o Jménu růže, přičemž všechna jeho ostatní díla zůstala v pozadí, což je sice celkem pochopitelné, ale ne zrovna spravedlivé. Foucoltovo kyvadlo je román, který si dle mého soudu se slavnějším Jménem růže v ničem nezadá.

Měl –li bych tento román nějak ve stručnosti charakterizovat, napadá mě, že ze všeho nejvíc mi připomíná kaleidoskop. To je ta optická hračka, plná barevných sklíček, které se po každém zatřesení přeskupí a vy máte před očima poněkud jiný obraz. Tento román můžete číst pokaždé také trochu jinak. Jednou jako napínavý příběh o pátrání pro prastarém spiknutí tajných sil snažících se ovládnout svět, podruhé jako román o tvorbě románu prostřednictvím čtenářovi interpretace textu a jeho vlastním vytváření alternativ příběhu. Knihu lze chápat i jako zbeletrizovaného průvodce dějinami magie a okultizmu. Tomuto tématu odpovídá i forma knihy, která je členěna do jednotlivých kapitol , které odpovídají jednotlivým částem základního kabalistického spisu Sefer Jecira – Knihy stvoření.

Celý román je plný skrytých významů a narážek, takže si čtenář připadá jakoby procházel tajemným bludištěm. A přitom má neodbytný pocit, že autor se nad jeho úsilím všechny tyto záludnosti pochopit a rozluštit potměšile usmívá. Nelze tedy čekat ani žádný jednoznačný závěr. Ale již staří alchymisté říkali, že při tvorbě Velkého díla je rozhodující cesta a nikoli cíl. A tohle je velké dílo.

Aleš Kalvoda