JAK SE ŽIJE S DEMOKRATICKOU VÝCHOVOU

Byl jednou jeden, dlouhými jízdami ulicemi Brna již značně unavený, tramvajový vůz. Jednoho parného pondělního odpoledne jela v  této šalince maminka s potomkem pravděpodobně diagnostikovaným jako instabil. Děcko značně neposedné matka poměrně namáhavě usadila na sedadlo za starší, velmi distingovanou dámu ve světlém letním kostýmku.

Potomek se na zapoceném červeném papundeklovém sedátku očividně nudil, ale že to byla hlavička otevřená, našel si za krátkou chvíli velice zábavnou činnost – prostrkování jedné, v lepším případě obou nohou do designersky skvostné díry v sedadle před ním. Vyžadovalo to dost zručnosti, ale ta dítku viditelně nechyběla a tak se mu občas i zadařilo nakopnou zadek oné distingované dámy. Tato se v obavě o zářivou čistotu svého kostýmu obrátila na matku s vyčítavou prosbou „zanechat a odstranit následky“. Matka rodu se zatvářila dotčeně, že se jí někdo motá do výchovy, oznámila široce do pléna, „že své dítě vychovává demokraticky“ a dál se věnovala populárnímu bulvárnímu plátku.

Interesantnímu výjevu už nějakou dobu se značnou nelibostí přihlížel mladík se vzezřením „to máme mládež“. S úšklebkem zvaným ďábelský si tento vyndal z ústní dutiny již značně použitou žvýkačku a se slovy „Já jsem byl taky vychovávanej demokraticky!“ ji milému dítku přilípl přímo doprostřed čela. Takže jak se žije s demokratickou výchovou? Někomu ulepeně, jinému bez žvýkačky.

FRANTÍK