JAK SE ŽIJE NA NAŠÍ FAKULTĚ

Octopus dodýchává, jde mu na poslední minutku… nejsou peníze na tisk, natož na vedlejší výdaje, ale nikoho kromě členů redakce to nepálí, taky proč by mělo, c´est la vie. Někteří z vás to asi postřehnou, vadit to asi bude málokomu a dělat s tím nebude nikdo nic, nestojí vám to za námahu, byt´se rádi chlubíte fakultním časopisem. Tato fakulta je totiž mrtvá, vybombardovat a zasypat vápnem, jak rád říkává profesor Cepl.

Studentský život jako takový je roven nule, pokud nepočítám hromadné „popravovací“ akce, což je taky jediná aktivita, které jsou studenti ochotni se účastnit. Takže to jediné, co nás sbližuje, je vlastně jen chuť zachlastat. Jak překvapivé. Jinak je ticho po pěšině. Nejsou společné aktivity, nikdo nic nechce, nikdo nemá žádný názor, nikoho nic nezajímá. Veškeré záležitosti se řeší formou šeptandy a zanadáváním do rukávu. Smrádek, ale teploučko. Přehnaná úcta k autoritám, neschopnost oponovat na adekvátní úrovni. Zůstávají jen středoškolácké schválnosti ujetých výtahů a přehnaně servilních pozdravů.

Většina studentů chodí do školy pouze v případě krajní nouze, jak jinak než z donucení, hrdě ovšem rozhlašují, že studují „práva“. No, ona je to celkem frajeřinka, setřít tímto prohlášením nedovyučeného spolužáka ze základky. Jistě důvěrně znáte ten pocit, ne? Chodby naší školy jsou plné těchto „právníků“, podivně hrdých, nemaje na co. Chybí nám hrdost studentů západních univerzit, kteří nosí znak školy snad i na spodním prádle…ale nebuďme extrémisté. Ovšem těžko být hrdý, když necítíme pocit sounáležitosti, kromě studijního oboru nemáme nic společného.

Vždyť nemáme ani místo pro setkávání, o atmosféře fssáckého „Krmítka“ nebo filďáckého „Domečku“ si může náš sterilní a vysoce estetický „Jooky bar“ nechat leda zdát. Nepotkáváme se navzájem, ani s vyučujícími. Většinou však stejně chybí zájem obou stran, protože i majorita našeho pedagogického sboru zastává názor „Je to jenom škola, odučit a domů!“. Jména, natož názory těch před katedrou nejsou podstatné ani zajímavé. Blízkost a komunikace znamená hrozbu, čím víc se ptají, tím je snadnější najít slabinu. Někteří vyučující se zdokonalili v umění „Ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím.“, jiní zahání touhu po komunikaci zesměšněním protistrany.

Co napsat závěrem… snad, že nechci nikomu křivdit, ani sahat do svědomí. Jako z každého pravidla i zde existují výjimky, které by sice bylo namístě uvést jmenovitě, ale nechci někoho opomenout díky své špatné paměti nebo dosavadní neznalosti. Všichni víme, do které skupiny se zařadit. No a to by bylo asi tak všechno z mé strany. Hodlá mi z vás někdo oponovat, povedeme rozsáhlé polemiky na dané téma nebo se mnou opět všichni souhlasíte? Takže jak se žije na naší fakultě?

FRANTÍK

„...vzpomínám na ty doby rád: uvědomil jsem si jasně a in concreto cenu osobnosti... Proto se stále víc ohlížím po lidech než po heslech.“

TGM

Když jsem četla, jak vzpomínal TGM na svůj život, kdy si uvědomil „jasně a in concreto“ cenu osobnosti, přimělo mě to k zamyšlení, že asi v málokteré profesi je osobnost a osobitost takovou podmínkou jako právě v právu. Kde bychom měli nejen umět si vlastní názor utvořit, ale mít i chuť a schopnosti ho obhájit. Snad si to šetříme na „potom“. Nebo jsme si spletli obor?

KOP